Facebook icon RSS icon YouTube icon

Pohádka o dýni

Máme tady Halloween a k němu patří strašidla, duchové, nadpřirozené zlé bytosti, upíři, vlkodlaci, kostlivci, dýně a netopýři, koleda a hrůzostrašné příběhy a pohádky.

Halloweenská pohádka o dýni (pro rodiče a trochu i pro děti)

Babí léto je nenávratně fuč. Říjen se, milé děti, už dávno zlomil v půli a blíží se ke svému závěru. Po strništích se prohání vítr a ze stromů nemilosrdně strhává listí. První chladné a sychravé dny přinášejí první chřipky a nachlazení, krajinou se šíří bacily, zmar, vše uvadá, tlí a hnije. A vy, milé děti, se každým dnem svým šouravým krokem skrze spadané listí znuděně, ale neodvratně přibližujete k prvnímu listopadu, k tomu hrozitánskému svátku všech strašidel, upírů a duchů. Slyšíte? Halloween už svou hrůzostrašnou kostlivou rukou tluče na dveře.

A v tento nemilostivý čas jsem se rozhodl, že vám, milé děti, povykládám jednu strašidelnou pohádku, abych vás, milé děti, strašlivě vyděsil, abyste byly hodné a nezlobily pořád.

Původně jsem chtěl napsat hororový příběh, jehož ústřední postavou bude tchyně. Naštěstí mi včas došlo, že by mi takový příběh mohl doma způsobit jisté potíže, a proto jsem svůj záměr přehodnotil. Vzal jsem si k ruce, milé děti, podobné škvrně, jako jste vy samy, svou milovanou malou holčičku, a zeptal jsem se jí, „čeho se nejvíce bojíš?“

Pohádka o dýni
Pohádka o dýni

„Vlkodlaků nebo duchů a upírů a strašidel. Ne, té vydlabané dýně s těma zubama,“ breptá má dceruška a vyděšeně hledí na naši Halloweenskou výzdobu.

Nechal jsem tedy své vlastní strachy skryté hluboko v mé duši, nahlédl jsem do nevinné dětské dušičky: „babičku mám moc ráda!“ a rozhodl jsem se, že nenapíšu hrůzostrašný, pravdivý příběh o tchyni, ale poučnou pohádku o dýni. Ta se přeci jen k Halloweenu tematicky hodí více – a ano, alespoň snad nebude tak děsivá (přinejmenším pro nás, rodiče).

Byla žila jednou jedna Dýně a ta měla dceru Dýničku. Když dcerka dozrála do věku, ve kterém všechny krásné dozrávající dýně opouštějí rodičovskou zahrádku a ty nehezké se svážejí na kompost nebo se z nich vaří kompot, aby z nich alespoň nějaký užitek byl, matka Dýně rozhodla, že její dcera Dýnička zkusí štěstí ve světě.

„Jsi nádherně baculatá, všichni melouni by ti mohli závidět, tvářičky máš jako pomeranče, čupřinku na hlavičce hezky košatou a zdravě zelenou jako letní louku, prdelku máš pevnou a čistou, nenahnilou, slimáky neprožranou, myšmi neprolezlou, máš certifikát BIO, bude po tobě sháňka, půjdeš do světa, nechám tě odvést na farmářský trh, najdeš si ženicha, který v tobě bude mít zalíbení a který tě s láskou vydlabe a vtiskne ti osobitou tvář.“

Jenže dcera dýně Dýnička o dlabání nechtěla ani slyšet.

„Přeci jsem na zahrádce netvrdla celé jaro a léto a celý podzim zas neměkla pro nějakého takového hejhulu, který myslí jen na to své dlabání! To jsem se rovnou mohla hned zjara vydat napospas myším, které mne toužily okusovat – a já se jim nedala! Protože jsem si myslela na víc! Cožpak jsi mě, matičko má, tak svědomitě vychovávala, doslova vypiplala ze semínka jen proto, aby se ze mne stala nějaká hloupá vydlabaná dýně, která má strašit děti?“

A máme tady konflikt, generační spor, zápletku jako z horroru, co s tím, jak to bude dál, jak to rozřešit. A tak se ptám své malé holčičky.

„Maminku se musí poslouchat,“ říká, „ale nikdo nechce být vydlabaný, že ne? A ještě k tomu vypadat strašidelně jako dýně na Halloween! Měl by přijet nějaký princ na koni nebo přiletět hodný upír a Dýničku zachránit.“

A vypráví: Je temná noc, měsíc smutně svítí, na pole, posetém havrany, přiletí upír, krááá, vrány se v tu ránu zvedají a letí pryč, vyklízejí pole. Upír se úkosem dívá kolem sebe a inkognito sklízí ze záhonu dýni Dýničku. Bere si ji pod plášť a odletí s ní k netopýrům, na jejich strašidelný hrad plný duchů.

Netopýři visí doma hlavičkami dolů a pozorují svět, který je vzhůru nohama. Tu spatří strejdu upíra, jak se vláčí s obrovskou oranžovou dýní, vpadne oknem do netopýří světničky a začne se rozhlížet, hledá židličku a stůl, kam by tu těžkou dýni mohl položit. Jenže stůl je přibitý ke stropu a dýně na něm nedrží, pořád padá k podlaze.

Netopýři koukají na podivné počínání strýčka upíra: vyhodil dýni na strop a ladně jako Bílá paní na hradbách zříceného hradu doplul za ní.

Dýně drží na stropu jako přibitá, diví se netopýři, proč se na podlaze tyčí lustr a proč ti blázniví netopýři mají stůl a židličky zavěšené u stropu, diví se upír. Na nic ale nečeká, vycení své dlouhé špičaté upíří zuby a zahryzne se Dýničce doprostřed obličeje. Škubne hlavou, vyplivne malý kousek kůry z dýně a tu se objeví malý nosánek. A tak upír hryže a hryže, zakusuje své špičáky a dlabe a plive kolem sebe slupky z dýně Dýničky až najednou se na strejdu upíra zazubí hrůzostrašná vydlabaná Halloweenská dýně. Nasype jí dovnitř hlavy světlušky s malými lucerničkami a strčí za okno, aby strašila kolemjdoucí. A tak osud dýně Dýničky byl naplněn, jak její maminka předpověděla a rozhodla.

A jaké z této pohádky plyne ponaučení, milé děti? Rodiče se musí poslouchat, protože vždycky to nakonec stejně skončí tak, jak chtěli oni. I když třeba nemají pravdu, nic nechápou a svět je vzhůru nohama, ale vždy to s námi myslí dobře. A tak i já škubu hřbitovní kvítí, vážu z nich tajemně krásnou, tklivě vonící kytici a vydávám se s prosíkem za tchyni... přeji hrůzostrašný Halloween!

Pohádka o dýni
Pohádka o dýni
Postavy: Dýně
Štítky: Halloween

Komentáře

Přidat komentář