Facebook icon RSS icon YouTube icon

O chlupatém koblížku

Byl jednou jeden koblížek a začalo to brzy ráno. Právě ho upekli. A byl to, děti, moc krásný koblížek. Byl kulaťoučký, dozlatova upečený, cukrem hodně posypaný, bohatě marmeládou plněný. A víte, děti, jakou měla ta marmeláda příchuť?

„Meruňkovou, protože je nejběžnější!“ křičely děti.

Ale co vás nemá, mrňata, to nebyl jen tak obyčejný koblížek. Nebyl naplněný jen tak obyčejnou marmeládou, ale tou nejlepší na světě. A víte, která náplň je nejlepší na světě?

„No přece višňová,“ povídá Baruška.

„Ale ne, jahůdková,“ křičí Pepík.

„Ne ne, chilli, byla v něm super pálivá chilli omáčka,“ zlobí děti tatínek a usmívá se pod vousy.

Máte pravdu všichni a vlastně nikdo z vás. Ten koblížek byl kouzelný a každý, kdo by si do něj kousl, objevil by v koblížku náplň, kterou má nejraději a na kterou má právě chuť.

„Takže byl jahodový!“ volal Pepíček.

„A já bych se zakousla do višňového,“ zatleskala ručičkami Barborka.

Ano, přesně tak. Jenže nikdo si do tohoto koblížku zatím nekousl. Nikdo ho nechtěl sníst.

„To není možné,“ zvolaly děti a šlo vidět, jak se jim sbíhají sliny na jazyku.

Bohužel je to tak. Koblížek byl sice baculatý a jistě i slaďoučký, jenže kromě toho měl jednu podivnost: byl chlupatý. Chlupatý jako medvěd. Ne jako broskev. To by nevadilo, broskvičky mají chloupky na slupce – a jak jsou dobré! Jenže on byl chlupatý jako medvěd, opice nebo vlk.

„Nebo pudl?“ vesele se zeptala Bára a představila si Denika od babičky.

Třeba i jako pudl nebo jiný chlupatý pes. Zkrátka koblížek s heboučkým kožíškem, ideální koblížek na mazlení, ale nevhodný k jedení, nepříjemný na jazyku a mezi zuby. Nikdo nemá rád chlupaté jídlo!

„Terezka ze školky našla jednou v polévce chlup,“ pravil Pepík, „a už tu polévku nechtěla jíst.“

„Ale já mám ráda chlupaté knedlíky a broskve,“ řekla Barča.

Jenže chlupaté knedlíky nemají chlupy. Zato chlupatý koblížek píchá jako tatínkovy vousy. Chlup ti zaskočí v krku a úplně tě přejde chuť. Jako kdybys polkl chlupatou mouchu.

„Nebo vlas od paní kuchařky ze školní jídelny,“ zašklebila se Bára.

A tak koblížek chodil od chaloupky k chaloupce, bloudil lesem a hledal, kdo by ho snědl.

U starého dubu potkal veverku a říká: „Veverko, sněz mě!“

Veverka zrovna sbírala žaludy a cpala je do své spíže pod dubem. Nadšeně na chlupatý koblih vyvalila oči a pomyslela si: „Přichází jako na zavolanou, právě si dělám zásoby na zimu.“

Radostně z koblížku slízla cukr a už už do něj chtěla kousnout, jenže v tom ucítila na jazyku drsný koblížkův kožíšek, samý chlup… a začala se dávit.

„U vysypaný šišky, vždyť ty jsi chlupatější než můj ocásek!“ vyjekla veverka. „Tebe nepozřu, bych se udávila!“

A tak to bylo s každým. Nikdo chlupatý koblížek nechtěl sežrat.

„Ani medvěd?“ udiveně se zeptal Pepíček.

Ani medvěd. Sice si celý koblížek narval do tlamy, ale hned ho zase vyplivl: „Fuj, chutnáš hůř než zmoklý tenisák!“

„A co liška, ta přece vždycky nakonec každý koblížek sní,“ zauvažovala Barinka.

Jenom v pohádkách. Chlupatý koblížek byl i na ni velkým soustem.

„A ježek? Ježečci si přeci nosí na bodlinkách koblížky,“ zkusil Pepík.

„I ty hloupý,“ smála se Barča, která je přeci jen starší a moudřejší než Pepíček, „ježci přece nosí na zádech jablka, ne koblihy!“

Ani ježeček ne, děti, už z dálky na chlupatého kobliha volal: „Ani sem za mnou nelez, já mám svých bodlinek dost, nepotřebuji ještě tvé chlupaté jehličky.“

Chlupatý koblížek chodil po světě křížem krážem, ale nikdo ho nechtěl sníst. Byl smutný, vždyť proto jsou koblížci na světě, aby si na nich někdo pochutnal. Aby svou lahodnou chutí někomu udělal radost. „K čemu já tady jsem, k čemu jsem dobrý, když mě nikdo nechce sníst? Zpropadené chlupy!“

Den plynul, už nebylo ráno, sluníčko se přehouplo přes kopec, uběhlo odpoledne, pomalu se setmělo a nastala noc. Koblížek přestával doufat, že ho někdo posvačí. „Vždyť za chvíli ztvrdnu. Už nebudu čerstvý, kdo by jedl starou okoralou koblihu? Zítra pekaři upečou spousty nových koblížků, čerstvých, voňavých – a já ztvrdnu, marmeláda ve mně zgrcne a nikdo mě už nikdy nesní. Co budu dělat, já nebohý? Proč jen jsem chlupatý? Kdo mi pomůže? Kdo mi poradí, jak to jen udělat, aby mě někdo snědl? Co si počít?“

Ani vy, milé děti, nevíte, co by měl koblížek udělat, aby ho někdo snědl? Vymyslíte něco? Poradíte mu? Už víte?

 

Temná noc zakryla vše jako pod peřinu, jen koblížkovo trápení ne. Chlupatý koblížek seděl na pařezu v černém lese, tiše sténal a byl rád, že je tma jako v ranci a nikdo nevidí jeho chlupatou kůrčičku.

A tu náhle se před ním rozsvítila dvě světýlka a blížila se k němu. A pak ta světýlka na něj promluvila: „Co tady děláš, koblížku?“

Byla to sova. Její dvě veliké oči svítily do tmy. Koblížek jí vypověděl svůj příběh a také jí se nabídl k zakousnutí. Ale ani sově nepřišel k chuti.

„Ale sova je moudrá“, zvolala Baruška, „jistě mu poradí!“

A skutečně, sova je svou moudrostí pověstná a i tentokrát koblížku poradila. Poradila mu to, co vy, děti, už jistě dlouho chlupatému koblížku radíte.

„Ohol se!“

„Oholit se?“

„Jo, ohol se. Oholíš chlupy, nebudeš chlupatý, budeš vypadat lákavě, budeš doslova k sežrání. Uvidíš, jak se po tobě jen zapráší.“

Mezitím se pomalu začalo rozednívat. Svítání, čas holení! A tak se koblížek začal holit. A s ubývajícími chlupy na jeho vypečeném tělíčku se čím dál více rozšiřoval jako úsměv. Usmíval se, protože viděl, jak se stává neodolatelným. Že tak hladký, bez jediného chloupku bude k nakousnutí.

Jenže koblížek se holil poprvé v životě, a to není jen tak. Žádný učený z nebe nespadl, že děti. Dobře to jistě znáte, třeba když vás rodiče peskují za špatnou známku ze školy. A i koblížek pochybil. Při holení se řízl.

„Jaúúúú“, zaúpěl koblížek. A tak jako by tatínkovi začala téct krev, tak z koblížku se začala řinout marmeláda. Z rány vytékala marmeláda, stékala mu po bradě a kapala na nohy. Tekla, tekla a nebyla k zastavení. Po chvíli již koblížek stál po kolena ve své lahodné marmeládě. Všechna marmeláda z něj vytekla, ani kapka náplně v něm nezůstala. Koblížek úplně a dočista vymarmeládoval.

„Oj, a máme tady jiný problém,“ zděsil se chlupatý koblížek, který už teď vlastně chlupatý nebyl. „Už nemám chlupy, jenže nemám ani marmeládu, ó já nešťastný, co si jen počnu? Nikdo nemá rád koblížky bez marmelády.“

Ani vy děti, ani vy nemáte rády koblížky bez marmelády?

„Ne, ne,“ křičely děti jedno přes druhé. A nebyl to hezký pohled na jejich vyděšené tvářičky.

„Jednou si maminka koupila koblihu,“ vyprávěla Barborka, „a v ní bylo jen malinko marmelády, jen tak nakapáno. Asi zbytek. Nebo aby se neřeklo, jen tak na chuť. A maminka byla z toho hodně smutná. Ani to nedojedla a letělo to do koše.“

„Na to si vzpomínám,“ přidal se tatínek, „ta těm pekařům tenkrát teda květnatě nadávala!“

„Tak to potom tomu chudáčkovi koblížkovi bez marmeládky vůbec nezávidím,“ dodal Pepulka. „To nebude mít na světě vůbec jednoduché. Nikdo ho nebude chtít.“

„A ve mně, och, já nešťastný,“ fňukal koblížek, „ve mně není dokonce vůbec nic. Ani ta kapka! Ani ten zbytek. Žádná náplň, žádná marmeláda, jsem prázdný jako vyfouknutá duše. Bez marmelády jsem jako by mě duše opustila. Jsem bídný koblih bez marmelády, jsem jako vyklepnuté vajíčko, jako ořech bez jadérka, jako hlava bez myšlenky, jako jezero bez vody,“ bědoval koblížek.

A jak tak bědoval, na bradě mu opět začaly rašit chlupy. Už je měl i pod nosem a na skráních. Už měl hlavu jako strnisko, už byl zase celý chlupatý…

 

Ráno se děti vydaly do školy a do školky. Jako obvykle si zkracovaly cestu přes les. Za pařezem v mazlavém červeném blátě objevil Pepíček vyfouknutý chlupatý balón.

„Nahraj,“ zvolala Baruška.

Pepíček se napřáhl, kopl do toho podivného míče, ale místo nahrávky se ta věc rozletěla do všech stran, úplně se rozprskla. Kousek dopadl do křoví, něco se přilepilo na strom a malinko přistálo také na Barborčině aktovce. Ale to jí Pepík samozřejmě neřekl, nechtěl si dělat oplétačky. Děti se smály a měly radost, že i cestou do školy se dá zažít tolik legrace.

A tak nakonec chlupatý koblížek přeci jen trochu radosti udělal. A zazvonil zvonec a spát, milé děti.

„Ne! To tak přece nemůže skončit,“ křičely děti. „Takový konec se nám vůbec nelíbí, my chceme nějaký šťastný.“

Dobře, řekl jsem, tak ho pojďme spolu vymyslet.

O chlupatém koblížku
Postavy: Koblížek

Komentáře

Přidat komentář