Boudo, budko

Pohádka, kterou každý hned pozná, když se řekne: „Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?“ Aneb myška Hrabalka, žabka Kuňkalka, zajíček Ušáček, liška Ryška, vlček Boček, medvěd Všechnosněd a jedna chaloupka.

Obrázek Boudo, budko
  • ⌚ 4 min. (7 min. čtení nahlas)
  • velikost textu

Uprostřed hlubokého lesa bloudí malá myška Hrabalka. Jde cestou necestou, prodírá se křovím, vymetá příkopy, prohrabává se kamením, nemůže najít cestu domů. Les se zdá být stále hustší a temnější. Lesní pěšina se jí ztrácí pod nožkama a nožky – nožky jí od toho bloudění strašlivě bolí.

Myška Hrabalka se prodrápala další trnitým křovím a tu se před ní rozevřel útulný palouček zalitý slunečním světlem. Na paloučku stojí krásná chaloupka. Jen taková malá dřevěná bouda, jen taková útulná boudička.

„To je ale krásná chaloupka!“ usmála se myška Hrabalka a vydala se k boudičce. „V takové bych také chtěla bydlet. Zkusím zaklepat, jestli je někdo doma.“

Myška Hrabalka na chaloupku zaklepala a zeptala se: „Boudo budko, kdo v tobě přebývá?“

Ticho. Žádná odpověď. Z chaloupky se nikdo neozval.

Myška Hrabalka chvíli váhala, ale pak vzala za kliku, bylo odemčeno. Vešla dovnitř. A protože to vypadalo, že v chaloupce skutečně nikdo nebydlí, nastěhovala se do ní.

Za nějakou dobu, co myška Hrabalka v chaloupce spokojeně bydlela, přiskákala na palouček žabka Kuňkalka.

„To je ale krásná chaloupka! V takové bych chtěla bydlet. Zkusím zaklepat, jestli je někdo doma.“

Žabka Kuňkalka zaklepala na chaloupku a zeptala se: „Boudo budko, kdo v tobě přebývá?“

Z chaloupky se ozvalo: „Já myška Hrabalka. A kdo jsi ty?“

„Já jsem žabka Kuňkalka. Tvoje chaloupka je moc krásná. Mohla bych s tebou bydlet? Jsem maličká a moc toho nesním.“

„Dobrá, pojď dále, žabko Kuňkalko, budeme bydlet spolu. Bude nás víc, nebudeme se bát vlka, nic.“

A od té doby chaloupku společně obývaly myška Hrabalka a žabka Kuňkalka.

Za pár dní přihopkal na palouček zajíček Ušáček.

„To je ale krásná chaloupka! V takové bych také chtěl bydlet. Zkusím zaklepat, jestli je někdo doma.“

Zajíček Ušáček zaťukal na chaloupku a zeptal se: „Boudo budko, kdo v tobě přebývá?“

Z chaloupky se ozvalo: „Já myška Hrabalka, já žabka Kuňkalka a kdopak jsi ty?“

„Já jsem zajíček Ušáček. Vaše chaloupka je moc krásná. Mohl bych tady s vámi bydlet? Jsem malý a moc toho nesním.“

„Dobrá, pojď dále, zajíčku Ušáčku, budeme bydlet spolu. Bude nás víc, nebudeme se bát vlka, nic.“

A od toho dne chaloupku společně obývali myška Hrabalka, žabka Kuňkalka a zajíček Ušáček.

Zanedlouho kolem chaloupky prosvištěla jako střela liška Ryška. Na kraji paloučku prudce zabrzdila, až se jí tlapky zaryly do hlíny. Chtěla si prohlédnout ten hezký domeček. „To je ale krásná chaloupka!“ vypískla nadšením. „V takové bych také chtěla bydlet. Zkusím zjistit, jestli je někdo doma.“

Liška Ryška se potichu připlížila k chaloupce a nastražila uši. Z chaloupky slyšela družný hovor a veselý smích. Osmělila se a na chaloupku zaklepala: „Boudo budko, kdo v tobě přebývá?“

Z chaloupky se ozvalo: „Já myška Hrabalka, já žabka Kuňkalka, já zajíček Ušáček a kdo jsi ty?“

„Já jsem liška Ryška. Vaše chaloupka je moc krásná. Mohla bych v ní s vámi bydlet? Nejsem moc velká a moc toho nesním.“

„Dobrá, pojď dále, liško Ryško, budeme bydlet spolu. Bude nás víc, nebudeme se bát vlka, nic.“

A tak už v chaloupce společně bydleli myška Hrabalka, žabka Kuňkalka, zajíček Ušáček a liška Ryška.

Téhož dne v podvečer dorazil na palouček vlk. Zvířátka v chaloupce se již ukládala ke spánku, když vtom se ozvalo zaklepání.

„Boudo budko, kdo v tobě přebývá?“

Zvířátka se na sebe nejdříve překvapeně podívala, bylo už docela pozdě, ale pak jedno po druhém začala odříkávat, jak byla zvyklá: „Já myška Hrabalka, já žabka Kuňkalka, já zajíček Ušáček, já liška Ryška a kdo jsi ty?“

„Já jsem vlček Boček. Vaše chaloupka je moc krásná a za chvíli bude noc. Mohl bych s vámi bydlet? Nepatřím k největším a moc toho, i když mi v břiše často kručí, kupodivu ani nesním.“

Zvířátka se trochu bála, přeci jen jím za soumraku před jejich boudou přešlapoval vlk, ale pak se mezi sebou poradila a pravila: „Dobrá, pojď dále, vlčku Bočku, budeme bydlet spolu. Bude nás víc, nebudeme se bát ani jiného vlka, viď?“

A od toho večera začali v chaloupce společně bydlet myška Hrabalka, žabka Kuňkalka, zajíček Ušáček, liška Ryška a vlček Boček.

A bydleli by tam tak hezky pospolu možná až dodnes, kdyby se jednoho pošmourného dne na paloučku neobjevil medvěd Všechnosněd.

„Boudo budko, kdo v tobě přebývá?“ zabušil medvěd Všechnosněd na dveře, až se chaloupka otřásla.

Zvířátka se polekala a rychle vyskočila na okno, aby se podívala, kdo že jim to s tou jejich útulnou boudičkou tak lomcuje. Když zvířátka venku spatřila obrovitánského medvěda, vyděšeně zašpitala: „Já myška Hrabalka, já žabka Kuňkalka, já zajíček Ušáček, já liška Ryška, já vlček Boček a kdo jsi ty?“

„Já jsem medvěd Všechnosněd. Tahle chaloupka se mi moc líbí a teď tady budu bydlet já!“ Zabručel medvěd, nečekal na pozvání a začal se hned cpát do chaloupky.

„Ne, medvěde Všechnosněde, zadrž, vždyť se sem nevejdeš, jsi moc velký!“ pištěla zvířátka.

Ale bylo to marné. Když medvěd Všechnosněd narval své obrovské tělo do malé chaloupky, celou ji rozlámal. Zbyla z ní jen taková nehezká kůlnička na dříví. Zvířátka se rozutekla po lese a medvěd Všechnosněd zůstal ve zbořeném domečku sám.

Text: red; ilustrace: Pepe | 07. 02. 2022 Facebook icoE-mail ico
Štítky: