Jak Honza s Vojtou zaseli kouzelné semínko

Jak Honza s Vojtou zaseli kouzelné semínko
Pohádka o touze stát se slavným pěstitelem exotických rostlin. Děti, které se nezaleknout masožravých příšer, budou odměněny ponaučením. Děti, které se neponaučí, si vychutnají šťastný konec.
⌚ 5 min. čtení

Honza s Vojtou se již od dětství chtěli stát slavnými pěstiteli exotických rostlin.

Nebyl to pouze nějaký jejich chvilkový rozmar nebo dětský sen, kterých mívají děti mraky. Bylo to mnohem více. Bylo to jejich toužebné přání. Posedlost a celoživotní cíl.

„Mám chuť něco vypěstovat, ale nic obyčejného!“ povídá Honza Vojtovi.

„Musí to být něco vzácného!“ nadsadí Vojta. „Něco úžasného! Něco obdivuhodného!“

„Aby o tom všichni mluvili!“ rozmáchne Honza nadšeně pažemi. „Chci být slavný, moc moc slavný pěstitel exotických rostlin, ale... ale jak to udělat?“ zvážní Honza.

„Neboj, jednou se nám to podaří. Každý o nás jednou bude mluvit! Už vidím ty titulky v novinách: Vojta a Honza, nejlepší pěstitelé exotických rostlin na světě!“ zasnil se Vojta.

Honza s Vojtou toužili zkrátka vypěstovat NĚCO nevídaného, o čem by se psalo výhradně velkými tučnými písmeny. Něco úžasného a vzácného, prostě něco, aby se už konečně stali těmi všemi uznávanými slavnými pěstiteli exotických rostlin.

„Musíme na to jít chytře!“ vztyčí Honza prst.

A taky že jo. Jednoho dne si Honza s Vojtou u nedoslýchavé a slabozraké báby kořenářky z Čertovy Lhoty obstarali vzácná semínka podivuhodných kouzelných kytiček.

„Dneska zasejeme ta kouzelná semínka od báby kořenářky!“ rozhodl Vojta.

„To by bylo, aby nebylo!“ usmíval se Honza.

Obrázek Honza a Vojta

Popadli motyku, konev a další zahradnické nářadí, nástroje a náčiní, naložili všechno na kolečko a vyrazili na záhonek.

Obrázek Vojta kypří půdu

Vojta důkladně okopal záhonek. Nakypřil půdu a připravil řádky na setí.

Obrázek Honza seje semínka

Honza opatrně zasel semínka do řádků a nad každým semenem pronesl magické zaříkávadlo. Vojta mezitím poctivě zavlažoval.

Za několik dní pár semínek skutečně vzklíčilo!

Obrázek Vojta zavlažuje

Oba kamarádi se o semínka svědomitě starali. Pravidelně je zalévali a zpívali jim písničky. Nejraději měli Vstávej semínko holalá. A ono to rostlo.

Obrázek roste to

A rostlo.

Obrázek roste to 2

A rostlo.

Obrázek roste to 3

A rostlo a rostlo…

Rostlinky sílily a sílily a rostly. Rostly do výšky, rostly do šířky, mohutněly, rostly do nebe, rostly do krásy…

Koncem měsíce Honza na jedné kytce objevil první pupeny. Když je poprvé spatřil, podlomila se mu kolena, tak moc ho to vzalo. Přepadla ho náhlá slabost, přestal dýchat a jako by v něm krev přestala proudit. Nevěřícně na ta zárodečná poupátečka zíral a mnul si oči, zda ho nešálí zrak.

Sotva se probral z omámení, zpozoroval, že poupata začala rašit i na druhé kytičce …a na třetí, čtvrté…; zárodky květů byly všude!

„Ou jé!“ zajásal Honza a pelášil oznámit tu radostnou novinu Vojtovi.

Když pak za malou chvíli doběhli zpátky na záhonek, aby se společně zaradovali ze svých pěstitelských úspěchů, přivítala je poupata již doširoka rozevřená a proměněná v čarokrásné květy.

„Ach, ach,“ vzdychali oba zahradníci dojetím.

Úspěch má opojné účinky a Honza s Vojtou byli ze svého pěstitelského úspěchu opojeni. Strávili zahradničením spousty času – a již brzy budou sklízet zasloužené uznání. Cítili, že jejich sen stát se slavnými pěstiteli exotických rostlin se stává skutečností. Každý den se na své exotické kytičky chodili dívat. Zalévat je. Pečovat o ně. Hladit je po listech a teď konečně mohou také obdivovat čarovnou krásu jejich květů. A ta jejich podmanivá vůně! Jak božská, jak povznášející! Jaká nesmírná radost se ve Vojtovi a Honzovi probouzí, když si ke svým kytičkám přičichnou.

Obrázek A tu!

A tu jednoho dne…

A tu jednoho dne, bylo to úterý, Honza s Vojtou opět svědomitě opečovávali své rostlinky, prohlíželi si je, kochali se jejich krásou – a pak to Honza spatřil. Až tam nahoře, až tam vysoko. Z výšky na něj majestátně kynul. Hypnotizoval ho svou krásou. Vábil ho k sobě. Nádherný květ. Magicky překrásný květ.

„Ó, ten je! Ten je…, ten je…,“ hledal Honza slovo, kterým by dokázal vyjádřit uhrančivou dokonalost toho květu. Ale nemohl ho najít, a proto jen strnule zíral nahoru a stále dokola opakoval: ten je…, až ho po chvíli z jeho omámení konečně vyrušil Vojta: „Je moc hezký a jak asi voní? Škoda, že je tak vysoko.“

„Ano, k tomu květu si musím přičichnout!“ Honzu posedla nová touha. „Musím se ponořit do jeho jistě omamné vůně! Chci se nasytit jeho jistě rozkošnou vůní!“

Honza se postavil na špičky, vyšponoval krk, natáhl se co to jen šlo, bylo to tak tak, ale nakonec se mu do toho květu přeci jen podařilo zabořit nos. Zhluboka nasál jeho vůni. A tu najednou se ten překrásný květ tajuplné exotické kytičky rozevřel a zahradníka Honzu pozřel. Spolkl ho i s botami. Exotická kytka Honzu slupla jako malinu.

Obrázek předposlední

„Uááááááá, pomóóóóóóccc!!!“ křičel Honza, zatímco čarokrásná kytička žvýkala jeho tělo.

„Ua a a, po mo o u a…,“ vydával ze sebe Honza. Vydával to ze sebe stále tišeji, zatímco jeho milovaná kytička mlaskala stále hlasitěji.

Vzápětí po Honzovi strašlivá tlama nenasytné masožravé rostliny schlamstla i Vojtu. Sežrala ho i s konví, kteroužto zrovna tak láskyplně zaléval její kořínky.

Obrázek poslední

„O, ou,“ vyšlo jako poslední z Vojtových překvapených úst. Pak ještě cinkla konev o zem a pak už se zahrádka ponořila do hrobového ticha, které jen občas narušilo jakési tlumené zaškvrlikání, jako by někomu tichounce zakručelo v břiše.

Ve středu o Honzovi a Vojtovi vyšel článek v novinách. Tak se přeci jen dočkali. Všichni o těch dvou slavných pěstitelích exotických rostlin mluvili. Mluvili o nich až do neděle a potom, jako když utne, už nikdy. Už nikdy si na ně nikdo nevzpomněl, nikdo o nich už nemluvil a nikdo o nich už nikdy více neslyšel. Sláva je jako polní tráva, s tím měli Honza s Vojtou počítat, měli vědět, že sláva je pomíjivá. Jenže pohádky musí mít šťastné konce, takže si klidně věřte tomu, že pokud Vojta s Honzou nezemřeli, žijí šťastně v útrobách své milované exotické kytičky až dodnes.

Kam dále?