Jak Honza s Vojtou zaseli kouzelné semínko

Honza s Vojtou se již od dětství chtěli stát slavnými pěstiteli exotických rostlin.

Nebyl to pouze nějaký jejich chvilkový rozmar nebo dětský sen, kterých mívají děti mraky. Bylo to mnohem více. Bylo to jejich toužebné přání. Posedlost a celoživotní cíl.

Jednoho dne si u báby kořenářky obstarali vzácná semínka kouzelných kytiček.

A jak to bylo dál?

Honza s Vojtou chtěli konečně vypěstovat něco, aby se už stali těmi uznávanými pěstiteli exotických rostlin.

„Ale nic obyčejného!“ řekl Honza.

„Musí to být něco vzácného! Něco úžasného! Něco obdivuhodného!“

„Aby o tom všichni mluvili!“

„Chci být slavný, moc slavný!“

„Neboj, každý o nás bude mluvit!“

„Zasejeme ta kouzelná semínka od báby kořenářky!“ rozhodl Vojta.

„To by bylo, aby nebylo!“

Popadli motyku, konev a další zahradnické nářadí, nástroje a náčiní, naložili všechno na kolečko a vyrazili na záhonek.

Vojta důkladně okopal záhonek. Nakypřil půdu a připravil řádky na setí.

Honza opatrně zasel semínka do řádků. Nad každým semenem pronesl magické zaříkávadlo.

Za několik dní pár semínek skutečně vzklíčilo!

Oba kamarádi se o semínka svědomitě starali. Pravidelně je zalévali a zpívali jim písničky. A ono to rostlo.

Rostlinky sílily a sílily a rostly. Rostly do výšky, rostly do nebe, rostly do krásy…

Koncem měsíce Honza na jedné kytce objevil první pupeny. Jako by se v něm zastavila krev. Tak ho to dojalo.

Sotva se probral z omámení, zpozoroval, že poupata začala rašit i na druhé kytičce a na třetí; zárodky květů byly všude.

Honza spěchal oznámit tu radostnou novinu Vojtovi. Když pak za malou chvíli doběhli společně zpátky na záhonek, aby se spolu radovali ze svých pěstitelských úspěchů, přivítala je poupata již doširoka rozevřená a proměněná v čarokrásné květy.

Ach, jak oni milovali ty své kytičky, které z jejich vlastnoručně zasetých semínek vzešly!

Strávili společně spoustu času. Každý den se na ně chodili dívat. Zalévat je. Hladit po listech a obdivovat jejich čarovnou krásu. A ta jejich podmanivá vůně! Nelze ani vypovědět, jak rádi ke svým kytičkám přičichávali.

A tu jednoho dne, bylo to úterý, zahradníka Honzu překrásný květ jeho milované kytičky pozřel.

Vzápětí po Honzovi strašlivá tlama masožravé rostliny schlamstla i Vojtu. Sežrala ho i s konví, kterou zrovna tak láskyplně zaléval její kořínky.

Ve středu o Honzovi a Vojtovi vyšel článek v novinách. Všichni o nich mluvili. A to nejmíň do neděle! A pak už o nich nikdo nikdy neslyšel.

A pokud nezemřeli, vězí v útrobách nenasytné masožravé rostliny dodnes.

Tak dobrou noc a sladké sny!

Holala!

- konec -