Jeníček a Mařenka
Tenkrát Jeníček s Mařenkou bydleli v chaloupce u lesa. Maminku už neměli, proto žili pouze s tatínkem, kterého měli moc rádi, a on velmi miloval je, své děti. Láska jim v chalupě nechyběla, ale co občas scházelo, byly peníze. Tatínek se staral o děti sám, nebylo nikoho, kdo by je pohlídal, a proto, ač byl dřevorubcem a měl svou práci rád, nemohl pravidelně docházet do zaměstnání a vydělávat peníze.
Dokud jsou děti maličké, říkával si tatínek, nemůžu je nechávat samotné, ale až trošku povyrostou, až se o sebe budou umět samy postarat, až se naučí alespoň to základní, co je potřeba, až získají více zkušeností a zmoudří, až je budu moct bez obav nechat na pár hodin v chalupě bez dozoru, pak se zase budu naplno věnovat své práci. Ale do té doby… A tak tatínek většinu času trávil s Jeníčkem a Mařenkou a svou dřevorubečtinou si jen občas přivydělával.
Děti byly šťastné, že mají tatínka doma, a vůbec jim nevadilo, že žijí skromně. Živili se hlavně tím, co si s tatínkem sami vypěstovali a co jim dala příroda. Chodili na jahody a borůvky, sbírali houby a další dary lesa, zkrátka občasné zakručení v břiše bohatě vykoupila každodenní zábava a dobrodružství s tatínkem.
„Kdo mi to tady loupe perníček,“ pronesl hřmotným hlasem tatínek. Byla to jejich oblíbená hra.
„To ti dva Japonci, taťuldo,“ vykoukl Jeníček zpoza kredence s úsměvem od ucha k uchu,„Onose a Onosamo!“
Tatínek se ohlédl přes rameno směrem ke kredenci a vtom kolem něj prosvištěla Mařenka.
„To jenom větříček,“ vypískla Mařenka a pelášila ven z kuchyně. V dlani schovávala kousek čerstvě nakrojeného borůvkového koláče a jak běžela, trousila za sebou malé drobky.
„Já ti dám větříček, ty jedna malá vichřice,“ smál se tatínek. „Raději sem nažeň slepice, aby po tobě vyzobaly ten nepořádek!“
Pak prudce skočil ke kredenci, zašmátral za ní, aby vylovil Jeníčka, ale to už i on třímal v ruce kus borůvkového koláče, vítězně jako nějakou vzácnou trofejí jím zamával tatínkovi pod nosem a nacpal si koláč do pusy.
„Počkejte až to aspoň trošku vystydne, vy myši umlsané,“ kroutil hlavou tatínek. „Když mi tady budete chodit loupit, tak vás zavřu do chlívku a celý koláč spořádám sám!“
Každý, kdo bydlí v blízkosti lesa, ví, že už uprostřed léta se lidé začínají shánět po dříví, aby měli v zimě čím topit. Tu a tam i tatínka někdo oslovil, aby mu s dřevem pomohl. Tatínek takové nabídce rád vyhověl, rád si přivydělal nějakou tu korunku a práce mu nikdy nezabrala více než půlku odpoledne. Začátkem podzimu už ale bylo práce tolik, že tatínek strávil v lese kolikrát i celý den.
„Může se stát,“ promlouval tatínek ke svým dětem vážným hlasem, „že se někdy v lese zdržím až do noci. Práce je tam teď hodně a stmívá se čím dál dřív.“ Poškrábal se ve vousech a pokračoval: „Les je v noci temný a hluboký. Ale o mne se nebojte! Já se o sebe umím postarat. Dříve nebo později se z lesa vždycky vymotám. Otázkou ale je,“ podíval se přísně na děti, „jestli vy dva,“ zabodl prst do vzduchu směrem k Jeníčkovi a Mařence, „jestli vy dva se dokážete postarat o sebe, aha?“
„Samosebou, taťuldo,“ odfrkl sebejistě Jeníček. „Toť se ví!“
„To si taky myslím,“ opáčil důrazně tatínek. „Tedy pokud tě to tvé sebevědomí neopustí,“ podíval se na Jeníčka přísně, „anebo ho nebude přespříliš! Hlavně se mi tady nehádejte,“ pokračoval tatínek ve svém kázání, „se vším si navzájem pomozte, podělte se o jídlo a po večeři si koukejte pořádně vydrhnout zuby!“
„Nejsme mrňata,“ ušklíbla se Mařenka, „za koho nás prosím tebe máš?“
„No právě!“ usmál se tatínek. „A ty si, Mařenko, nečti dlouho do noci! Ať si při svíčce nezkazíš oči! Víš, že každému někde svítí jeho světýlko, za kterým se má vydat, tak abys ho jednou nepřehlédla.“
Mařenka si odfoukla vlasy z čela a už už se chystala tatínkovi namítnout, že když je knížka napínavá, tak že se jen tak lehce zavřít prostě nedá, ale protože se tatínek tvářil příliš vážně, nic neřekla a jen sklopila oči. Stejně věděla, že by jí tatínek zopakoval to, co pokaždé. Že příběh z knížky neuteče, ale že voda, která jednou proteče potůčkem za naší chalupou, se už nevrátí a že by byla škoda si v ní alespoň nesmočit ruce. Kdo ví, co tím tatínek vlastně myslí.
„A může se také stát,“ pokračoval tatínek se vztyčeným ukazováčkem. „Že jednou třeba nepřijdu domů vůbec a vy, dětičky moje zlaté, zůstanete v chaloupce dočista samy. A třeba i přes noc. A možná i několik nocí. A to si pak budete muset umět poradit. A beze mne…“
„A kde bys tak asi byl?“ rozesmály se děti, „že bys nepřišel domů.“ Nedokázaly si představit, že by je jejich úzkostlivě starostlivý tatínek někdy nechal v chalupě samotné byť jen přes jednu jedinou noc. Nedokázaly si to představit, protože se to ještě nikdy nestalo.
„Nevím, třeba mě začaruje nějaká zlá čarodějka,“ usmál se tatínek. „A promění mě v ledový kámen. Nebo v neviditelného ducha, který bude chodit strašit děti, co si nemyjí nohy. Co mají nohy smradlavky. Stát se může ledasco.“ Zahleděl se podezřívavě na Mařenku, zároveň si dvěma prsty sevřel nosní dírky a zašklebil se. A vtom se znenadání vrhl na Jeníčka a z legrace se mu sápal po nohách. „Kde jsou ty smradlavky smrduté, ukaž mi je!“
Čím více času trávil tatínek v lese, tím častěji museli děti hospodařit v chalupě bez tatínka. Naštěstí se toho už naučily tolik, že si skoro se vším věděly rady a dokázaly se o sebe postarat. Tatínek jim každé ráno připravil jídlo na celý den, rozdal jim úkoly, které ten den mají splnit, a poradil s hrami a činnostmi, kterými by se mohly zabavit. Pak si do svého baťůžku zabalil svačinu, překontroloval nářadí a dolil petrolej do lucerničky. Když se práce v lese protáhla a zastihla ho tma, posvítil si tou lucernou, aby mohl dílo dokončit, a aby na zpáteční cestě domů v temném lese nezabloudil.
„A nikomu cizímu neotevírejte,“ zavolal tatínek ještě vždycky od dveří, „víte jak dopadla kůzlátka!“
Hodil si na rameno pilu, do jedné ruky vzal sekeru, do druhé lucerničku a vydal se za prací. Večer po návratu z lesa si pak s dětmi u večeře povídali, co celý den dělali.
Jednoho večera se však tatínek domů nevrátil. Nepřišel večer, jak při odchodu do lesa slíbil, nedorazil ani během noci, ani zítřejšího rána. Děti na něj čekaly také celý následující den a pak další den a další a ještě jeden, ale tatínek pořád nikde.
Děti se o tatínka bály, bály se, že se mu něco zlého přihodilo. Uběhl týden, tatínek byl pořád nezvěstný a děti už neměly co jíst, v chalupě bys ani kousek suché chlebové kůrky nenašel. Děti byly zoufalé, moc se jím po tatínkovi stýskalo, měly o něj strach a samy nevěděly, co si počít.
„Musíme jít za tatínkem, musíme ho jít hledat,“ rozhodla nakonec Mařenka. A jelikož byla starší než Jeníček, tak ji její bratr poslechl a hned se začal balit na cestu. Příprava na záchrannou výpravu netrvala dlouho, protože v chalupě již stejně žádné jídlo nebylo, tak ani nebylo co zabalit s sebou. Děti si jen oblékly bundy do deště, nazuly boty na ven a zavřely za sebou dveře své rodné perníkové chaloupky. Ještě chvíli mlčky postály na zápraží, váhaly s prvním krokem, s obavami hleděly do toho hustého lesa, který se rozprostíral všude kolem. Nikdo z nich to neřekl nahlas, ale oba to tušili, věděli, že už se domů nemusí možná nikdy vrátit.
„Nejdříve bych se asi poohlédl po něčem k snědku,“ rozsekl to váhavé ticho Jeníček.
„Také mám hlad,“ přikývla rozvážně Mařenka. Svým pohledem stále bloudila po černém lese. Pak stočila hlavu ke svému bratrovi, potměšile se na něj usmála a dodala: „Tak vylez na támhleten strom,“ ukázala k vysoké jedli, „rozhlídneš se, jestli někde neuvidíš nějaký světýlko.“