Princezna na hrášku
Pokud dáváte přednost původním klasickým verzím pohádek, podívejte se také na krátkou pohádku o princezně na hrášku, která je volným převyprávěním dle pohádky Hanse Christiana Andersena.
Princezna na hrášku
Na jednom zámku za devatero horami a devatero řekami žil pohledný, sympatický, inteligentní a bohatý princ, který už dlouho měl věk na ženění, ale přesto ještě stále nevstoupil do svazku manželského. Žil sám se svou matkou, starou královnou. Ne že by princ o ženu nestál, naopak moc toužil po manželství a neustále se pokoušel princeznu si najít. Ale chtěl jen opravdovou princeznu. Princeznu s velký P. Princeznu se vším všudy a s ničím navíc. A těch je a vždy bylo nedostatek.
Procestoval celý svět křížem krážem, přeplul moře, přešel poušť, přebrodil se zemí věčného ledu a navštívil i podzemní království trpaslíků a všechny čtyři nejodlehlejší končiny světa. A přestože na každém rohu o nějakou princeznu zakopl, na žádnou pořádnou nikde nenatrefil. Na jedné mu vadilo to, na jiné zase tamto. Jedna byla moc hubená, druhá moc tlustá. Jedna hloupá, druhá mluvila tak, jak se na princeznu nesluší, a jiná si zase nemyla uši. Zkrátka neměl na princezny štěstí. Žádná ho svým šarmem, chováním, vystupováním a vlastnostmi nedokázala přesvědčit, že právě ona je pro něj ta jediná a opravdová princezna.
Ze svých dalekých cest se princ vracíval pokaždé sám, bez nevěsty. Postupně ho opouštěla naděje, že svou vysněnou princeznu najde. Sílili v něm pochybnosti, zda nějaká opravdová princezna vůbec existuje. Trápil se a chřadl a jednoho dne přestal své výpravy za princeznami podnikat. Přestal princeznu hledat. A nakonec ze zámku už ani nevycházel a jen celé dny prodléval sám ve své komnatě a vzdychal nad marností svého osudu. Jako by byl zakletý.
Jednou večer seděl princ se svěšenou hlavou u večeře. Za okny zuřila bouřka, hrozně pršelo a nad zámkem létaly blesky. Počasí, že by ani psa nevyhnal. Princ se tiše skláněl nad prostřeným stolem, ale v jídle se jen tak ledabyle přehrabával. Královna ho pozorovala, tu hromádku neštěstí, bylo jí ho líto. Jako každé matce, která vidí trápení svého syna, i královně ten pohled svíral srdce. A zatímco na skleněné výplně oken dopadaly kapky deště a kdesi v dálce občas zahřměl hrom, oni dva, princ a královna, mlčky seděli naproti sobě a vzdychali.
A tu znenadání jídelnu prozářilo světlo vržené bleskem a hned vzápětí mohutně zaburácel hrom až se celý zámek otřásl. Princ s královnou leknutím nadskočili. Služebná na sebe převrhla tác se zákusky a zřítila se spolu se všemi dortíky na podlahu, odkud se teď marně snažila rukama od šlehačky přichytit desky stolu a vydrápat se zpět na nohy. Královna na nešikovnou služebnou vytřeštila oči: a i ty rakvičky jsou v čudu, pomyslela si rezignovaně, ale nahlas nic neřekla.
Princ pohlédl na služebnou, jak se plácá v zákuscích, pak stočil zrak směrem k matce, zavzdychal a opět svěsil hlavu a nepřítomně se zahleděl do talíře s večeří. Zámkem se znovu rozhostilo ticho. A do toho ticha se ozvalo slabé zaťukání. A pak silnější zaklepání. A další. A to už o tom nebylo pochyb: Někdo buší na bránu.
„Koho to sem čerti nesou, v takovém nečase, jako bychom tady toho neštěstí sami neměli dost…,“ brblala otráveně královna, jejíž dlouhodobě chmurnou náladu před chvíli umocnila ztráta oblíbeného zákusku. Nicméně poslala služebnictvo, aby šlo otevřít.
„Za dveřmi stojí žena,“ hlásila služebná.
„Spíše ještě dívka,“ opravila ji druhá.
„Promoklá a umolousaná zkřehlá holka se zplihlými vlasy a rozmazanou řasenkou,“ dodala třetí.
„Má hejla u nosu,“ poznamenal jiný služebný.
„Asi prochladla a má z toho rýmu,“ upřesnila ta druhá.
„Chce se v zámku schovat před deštěm a přespat tady,“ řekla zase ta první.
„Tvrdí o sobě, že je princezna,“ dodali všichni společně a uklonili se.
Když dívka předstoupila před královnu, zopakovala, že pochází z královského rodu, že je to princezna. Královně se na tom ale něco nezdálo, jako princezna vůbec nevypadala. V těch promáčených šatech a s nohama od bahna by ji spíše tipovala na holku od krav, nanejvýš mladou selku z lepší chalupy, ale princeznu? Však se přesvědčíme, pomyslela si královna, trochu si tě vyzkouším, ověřím si, jestli jsi skutečná princezna.
Jakmile si dívka v koupelně ručníkem vysušila zmoklé vlasy, převlékla se do zapůjčených suchých šatů a krapet si upravila obličej, usadili ji vedle prince k jídelnímu stolu. Inu, když jsi princezna, tak tě pohostíme jako princeznu, pomyslela si královna a v duchu se zachechtala: uvidíme jak obstojíš u královské tabule. Teď se ukáže, zda ti v žilách koluje modrá krev, nebo jsi jen prolhaná vesničanka.
Princezna se nenechala dvakrát pobízet. Suverénně si nandala na talíř přesně ty pokrmy, které jsou pro princezny vhodné. Uchopila příbor přesně tím elegantním úchopem, kterým se příbor na královském dvoře držet má a musí. A s chutí se pustila do večeře. Jednotlivá sousta napichovala na vidličku s grácií princezny a přikládala si je k ústům přesně tím způsobem, který nařizuje královský protokol. Prostě si u královského stolu vedla náramně. Jen možná, možná si toho jídla v porovnání s jinými princeznami nandávala nezvykle hodně. Vůbec se neupejpala. Na rozdíl od prince.
„A co že se v tom tak nimráte, princi?“ zeptala se princezna.
Princ místo odpovědi ze sebe vydal jen slaboučké vzdychnutí. Ale jelikož ani ve svém trápení nezapomněl, co je to dobré vychování a že vést společenskou konverzaci patří k dobrým mravům, dodal na vysvětlenou, že je tuze smutný, a tudíž úplně bez chuti. Načež se ovšem v rozporu se svými právě vyřčenými slovy také on pustil do jídla: narvu si toho do pusy čím jak nejvíce, napadlo prince, jen aby se mne, ta holka, už hlavně na nic nevyptávala. S plnými ústy se přeci nemluví, to musí pochopit každá, i princezna, ať pravá, nebo falešná. Toho večera princ snědl tolik jídla, kolik už dávno ne. A princezna to chápala, že se s plnou pusou nemluví. Koneckonců jí tato zásada také přišla vhod, poněvadž sama byla velmi vyhládlá a cestováním v dešti vyčerpaná, takže také ona se ten večer pořádně nacpala.
Mezitím, co princ s princeznou večeřeli, královna v pokoji pro hosty žmoulala v ruce jedno malé hrachové zrnko. Hrála si s ním mezi prsty a mumlala si, že na ni si jen tak někdo nepřijde, že na tu vykutálenou holku, co o sobě prohlašuje, že je princezna, bude stačit jedna kulička hrachu. Nadzvedla matraci postele a zastrčila pod ni to hrachové zrníčko, opatrně ho položila na dno lůžka a přiklopila zase tou matrací. Pak přikázala služebnictvu, aby sem přinesli devět dalších matrací a půl tuctu měkkých žíněnek a tucet těch nejnadýchanějších prachových peřin a všechno to navršili na tu postel. Prý princezna, odfrkla si královna, však se brzy ukáže, obstarám si důkaz. Uvidíme, jak se ti bude spát, princezničko, na hrášku, dodala škodolibě a dívala se, jak jí před očima roste vysoká hromada matrací, žíněnek a peřin. Snad nám z toho nespadneš. Co když opravdu jsi princezna, to by tě bylo škoda. A jak tam vůbec vylezeš? Do takové výšky. Nu což: „Přineste jí sem žebřík,“ přikázala královna svému služebnictvu.
Princezna spí na hrášku
Uběhla noc. Hned ráno zašla netrpělivá královna za dívkou: „Jak se ti u nás spalo, děvenko?“
„Bohužel, paní královno, musím vám to říct na rovinu: spalo se mi u vás velice mizerně,“ lamentovala dívka. „Celou noc jsem ani oka nezamhouřila, jako bych ležela na kamení. Strašně mě něco tlačilo do žeber, nemohla jsem se vůbec uvelebit. Moc vám, paní královno, děkuji za vaši pohostinnost, večeře byla dobrá, komnata ucházející, princ toho sice moc nenamluvil, ale budiž, nicméně nemůžu vám to neříct: postele máte zde na zámku velice nepohodlné. Alespoň ta moje stojí za zlámaný groš. A to nanejvýš! Ležela jsem na něčem příšerně tvrdém, kdo ví, co mne to v té posteli tlačilo. Možná nějaké špatné péro čouhá z matrace. Jsem nevyspalá a celá rozlámaná. Podívejte: všude mám modřiny, jsem samá boule. Dlouho se z té příšerné noci budu vzpamatovávat a dávat své tělíčko dohromady. To mi byl čert dlužen, že se mi včera v noci v tom nečase postavil do cesty zrovna váš zámek…“
Královna byla radostí bez sebe. Ne proto, že se dívka nevyspala a že jí po celém těle vyskákaly modřiny, ale protože se potvrdilo, že nejde o žádnou holku od krav, ale o skutečnou, nefalšovanou a opravdovou princeznu s velkým P.
„Jen opravdické princezny ucítí přes deset tlustých matrací, půl tuctu žíněnek a tucet prachových peřin něco tak titěrného, jako je zrníčko hrachu,“ vysvětlovala nadšeně královna nic nechápajícímu princi. „Takto citlivá těla mají jen a pouze opravdové princezny.“
A tak tedy princ konečně našel nevěstu, opravdovou princeznu. Rázem se mu vrátila i jeho dřívější energie a radost ze života, jeho prokletí náhle pominulo a všechno nasvědčovalo tomu, že už konečně bude ženatý a šťastný.
Jenže princezna nevěsta byla po té příšerné noci nevyspalá. Celá rozbolavělá. Takřka na umření. Nikdo se proto pochopitelně nemohl divit, že o svatbě nechtěla ani slyšet. Vyčítala královně, že to tvrdé zrníčko hrášku na ni nastražila schválně, jen aby jí ublížila. Aby se nevyspala. Dávala jí za vinu svá bolavá záda, rozlámané kosti i modřiny rozeseté po celém těle.
Královna princezně přísahala, že to myslela dobře, že s ní nic zlého nezamýšlela, že ji chtěla pouze podrobit malé zkoušce, léty ověřenému testu na princezny. Že jí vlastně chtěla pomoct, dohodit jí prince a celé království. Avšak princezna na hrášku, tak jí začali říkat, v jejím jednání ne a ne spatřit dobrý úmysl. A tak princeznu poslali do lázní.
Po měsíční rehabilitaci se princezna z té otřesné noční události nakonec přeci jen vykurýrovala, dala se do pořádku a se svatbou souhlasila. Dokonce si na památku nechala tu zpropadenou kuličku hrachu pozlatit a vsadit do svatebního prstenu.
A byla svatba. Po svatebních koláčích se symbolicky podávala hrachová kaše. Neupejpavá nevěsta se chtěla před princem předvést, a tak snědla hrachovky plnou mísu a ještě si přidala. A přestože se ještě hned v ten slavnostní den ukázalo, že to nebyl nejlepší nápad, ano, hrách nadýmá a i princezna po hrášku okusila své, po nějaké době se i na tuto svatbu vzpomínalo už jen v dobrém. Vzpomínalo se se smíchem jako na svatbu, na které více než kde jinde duněly hromy a zněly fanfáry a na které všichni svatebčané troubili na neviditelné trumpety a svým nahodilým utrubováním doprovázeli svatební kapelu a novomanžely, prince a opravdovou princeznu s velkým P při jejich prvním společném tanci.
A to se skutečně přihodilo.