O Budulínkovi
Bylo nebylo. Žila jednou jedna babička s dědečkem a ti měli Budulínka. Dědeček s babičkou chodili každý den pracovat na pole nebo jezdili autobusem do zaměstnání do továrny za městem. Z práce se vracívali většinou až večer. A proto býval Budulínek doma často sám.
Když babička s dědou ráno odcházeli pryč, nikdy nezapomněli Budulínkovi připomenout, co má a co nesmí doma dělat. Co může a co ne.
„Budulínku, buď hodný, hezky si hraj, kresli si, postav si hrad z kostiček, jezdi si s autíčky, na chvíli můžeš být i na počítači nebo mobilu, ale nepřeháněj to! V lednici máš hrachovou kaši, tu máš moc rád, tak až budeš mít hlad, tak si ji ohřej v mikrovlnce a najez se. A hlavně, Budulínku, nikomu neotvírej! My s dědou se vrátíme co jak nejdříve to jen půjde.“
„Ano, babičko,“ přitakal Budulínek a pečlivě za nimi zamkl dveře.
Budulínek si hrál a dělal přesně to, co mu babička s dědou nařídili.
V poledne dostal hlad, a tak uklidil hračky do bedýnky a šel si do kuchyně ohřát hrachovou kaši. V tu samou chvíli, co strčil misku s hrachovou kaší do mikrovlnné trouby, někdo zaklepal na dveře. Budulínek se pomalu přiblížil ke dveřím a zvědavě se koukl do kukátka. Venku seděla liška.
„Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku,“ žadonila liška zpoza dveří.
„Nedám, liško, sám mám málo – a velký hlad,“ odpověděl Budulínek a už už se vracel zpátky do kuchyně, aby se najedl.
Ale liška se nedala odbýt: „Budulínku, dej mi aspoň trošku hrášku, povozím tě na ocásku. Pojedeme mezi stoly, pojedeme po pokoji.“
„Nedám, sám mám málo – a vůbec: babička mi přikázala, že nesmím nikomu otvírat. Tak jak bych ti ten hrách přes zavřené dveře asi mohl podat, co?“
„Neboj se mne, Budulínku, já jsem hodná liška, vždyť sám vidíš, že jsem roztomilá jako tvá plyšová myška, co s ní každý den spinkáš v postýlce. Poděl se se mnou o svůj hrách, nemusíš mít vůbec strach!
„Ne ne, liško, jdu jíst a ty jdi už od mých dveří pryč!“
Budulínek sladkému liščímu mámení odolal. Vrátil se do kuchyně, kde právě zacinkala mikrovlnná trouba.
„Oujé, hrachová kaše je už ohřátá,“ zaradoval se Budulínek. Popadl lžíci a jedl.
Jedl a jedl a už začínal být sytý, už cítil, že se mu bříško nafukuje, ale v mističce hrachové kaše ještě dost zbývalo.
„Nu což, nechám si na později, nebudu se přejídat, do večera mi vyhládne a odpoledne mi kaše jistě přijde k chuti,“ řekl si Budulínek a odložil lžíci vedle misky.
V tom se však opět ozvalo zaklepání. Byla to zase liška. Jako by snad viděla, co Budulínek v kuchyni dělá, že už dojedl a že mu hrachu ještě v misce dost zbývá.
„Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku,“ uslyšel Budulínek podmanivý liščin hlas.
Koukl na dveře, koukl do misky a zase se podíval na dveře. Přemýšlel.
„Ale jo,“ řekl nakonec, „trochu ti dám, rozdělím se s tebou, ať neřekneš, že jsem škrt.“
A vzal misku a šel s ní ke dveřím. Otevřel a chtěl položit misku s hrachovou kaší za dveře, ale liška frnnnk dovnitř. A už lítá po pokoji, už šmejdí po kuchyni.
„Hezké to tu máš, Budulínku, a jsi moc hodný, že mi ze svého hrachu dáš,“ řekla liška a na jeden hlt slupla celou kaši a misku důkladně vylízala.
„Teď splním, co jsem ti slíbila. Posaď se mi na ocásek, jedeme!“
Liška usadila Budulínka na svůj ocásek a vozila ho mezi stoly, po kuchyni a po pokoji. Pak však znenadání vyběhla s ním na ulici, z ulice na silnici a ze silnice mezi poli doběhla až do lesa, kde vyklopila Budulínka do své černé liščí nory.
Večer se dědeček s babičkou vraceli domů. Už z dálky zpozorovali, že dveře jejich domu jsou rozevřené dokořán. Polekali se a přidali do kroku. V domě hledali Budulínka marně.
„Budulínku!“ volali. Ale Budulínek se neozýval.
Babička se zkormouceně sesula do křesla a plakala. Dědeček chodil po domě a hledal stopy. Pátral po čemkoliv, co by mu pomohlo najít Budulínka. A tu v prázdné misce po hrachové kaši spatřil zrzavý chlup.
„Do prkýnka, zpropadená liška,“ zaklel dědeček, „co si počneme?“ Hned vzápětí však napadla dědečka spásná myšlenka: „Rychle, babičko, zaběhni si na půdu pro svůj starý bubínek, já si skočím do ložnice pro housle a vyrážíme!“
Namířili si to rovnou do lesa za liškou. Naštěstí po lese dlouho nebloudili, protože dědeček zná les jako své boty. Často do lesa chodí na procházky nebo sbírat houby a lesní ovoce, a proto také dobře ví, kde tam liška bydlí.
Blížili se k liščí noře a zdálo se jim, jako by slyšeli dětský pláč. To jistě brečí Budulínek, mysleli si, ale nikdo tu domněnku nahlas nevyslovil. Báli se, že by je liška uslyšela – a oni v žádném případě neměli v úmyslu lišku svým mluvením vyplašit. Nechtěli se připravit o moment překvapení.
Opatrně se připlížili až k samému okraji liščí nory. Nakláněli se nad ní a snažili se do ní nahlédnout, zda v jejich útrobách nespatří Budulínka. Ale neviděli nic, nikoho. Jen tmu.
Po chvíli marného snažení dědeček dloubl babičku loktem do ramene. To bylo znamení. Babička tiše přikývla. Vyndala z kapsy zástěry paličku na bubínek a řemínek od bubínku si zavěsila na krk tak, že se buben opíral o břicho. Dědeček otevřel futrál na housle a vytáhl z něj svůj hudební nástroj. Přiložil si housle ke krku a pevně si je přidržel bradou. Do ruky uchopil smyčec, smyčcem rytmicky zaťukal na hmatník: jedna, dvě, tři. A na tři začali společně s babičkou hrát a zpívat písničku:
„Máme doma housličky a pěkný bubínek, v noře jsou tři lištičky a náš Budulínek.“
Babička s dědečkem hráli schválně falešně a hodně nahlas. Jakmile liška uslyšela ten kravál, to strašlivé vrzání a dunivé bubnování, přiklopila si packami uši k hlavě a zle se zaškaredila.
„Jdi nahoru,“ přikázala malé lištičce, „a řekni jim, ať toho příšerného rámusení nechají. Že mě z toho bolí hlava.“
Malá liška se hned poslušně zvedla z pelíšku a vydala se za tím nepříjemným hlukem. Jenže sotva vystrčila čumák z nory, dědeček ji hbitě chytl za uši a vytáhl ven. A šup s ní rovnou do pytle.
Babička přišlápla pytel nohou, aby z něj malá liška nemohla utéct, a hned zase spustili tu svou muziku:
„Máme doma housličky a pěkný bubínek, v noře jsou dvě lištičky a náš Budulínek.“
Stará liška se velmi rozhněvala a poslala za nezvanými muzikanty i svou druhou malou lištičku.
„Důrazně jim vyřiď, ať toho nechají! Bolí mě hlava!“
Jenže i druhá malá liška, sotva vytáhla tlapky z nory, už letěla za svou sestřičkou do pytle. Babička pytel přišlápla, aby lištičky neutekly. A hned zase začali hrát:
„Máme doma housličky a pěkný bubínek, v noře je lištička a náš Budulínek.“
Housličky skřípěly až to uši tahalo. Bubínek duněl až se zem otřásala. A stará liška v noře kypěla zlostí. Marně si cpala tlapky do uší, ten kravál nešlo utišit.
„Ta nezvedená liščata neudělají nic pořádně,“ mumlala si pod vousy. „To abych se zase sama šla podívat, kdo u mé nory dělá takový příšerný rámus!“
Jenže sotva vystrčila hlavu z nory, dědeček ji popadl za rypák a nacpal ji do pytle k jejím liščatům. Babička pytel zavázala, ale to už dědečkova ruka šmátrala v noře, až nahmatala nebohého Budulínka a opatrně jej vytáhla ven.
Budulínek byl celý špinavý, zamazaný od hlíny a ubrečený. Plakal a sliboval, že už nikdy nikomu cizímu neotevře dveře a že už vždycky bude hodný a poslušný.
„Už budu, budu, budu hodný, budu, budu,“ vzlykal Budulínek.
„To je pořád jen samé budu budu, ty Budulíne jeden, ale mám takový dojem, že to jsou jen sliby chyby!“ zlobil se dědeček a napřáhl nad Budulínkem svou mozolnatou tlapu, přesně tu ruku, která před malým okamžikem Budulínka zachránila z liščí nory. Napřáhl ruku, protože se chystal Budulínkovi ubalit jednu výchovnou: „Škoda každé rány,“ dědeček přísně zvýšil hlas, „která padne vedle, ty kluku jedna neposlušná!“
Ale než se dědečkova ruka osmělila k ráně, babička se vklínila mezi dědu a Budulínka. Vytáhla z kapsy své zástěry kapesník a otřela Budulínkovi slzy.
„Zlého už bylo dost!“ řekla mile, ale rozhodně a objala Budulínka. Byla šťastná, že jsou zase spolu. Navíc cítila, že také oni s dědou nesou na svých bedrech část viny, protože nechávají malého Budulínka samotného doma.
„Koneckonců jak znám Budulínka,“ pokračovala babička, „té potměšilé lišce, té lišce jedné mazané otevřel jenom proto, aby se s ní rozdělil o své jídlo. Má dobré srdce. Zlá liška ho napálila. Zneužila jeho dobroty.“
„Ale neposlechl nás a sám lišku pustil do domu,“ odvětil dědeček, jenže i on musel dát babičce za pravdu. Bylo mu Budulínka líto, že ho ta prohnaná liška podvedla. Na Budulínka se už nemračil. A místo toho si zchladil žáhu na pytli s liškami. Sebral ze země proutek tlustý na dva palce a řádně ten pytel s těmi falešnými tvory vyprášil. Dal jim co se do nich vešlo. A možná ještě o krapet více.
Pak pytel rozvázal a lišky z něj vytřepal, aby mohly utéct, protože každý, kdo dostane za vyučenou, by měl dostat také druhou šanci, aby se mohl napravit. I Budulínek si uvědomil, že od babičky s dědečkem právě dostává druhou šanci.
Lišky se vykutálely z pytle, na nic nečekaly a pelášily zpět do nory. Ještě dlouho do noci si lízaly rány a bědovaly.
To už se ale Budulínek s babičkou a dědečkem vraceli domů. Drželi se za ruce a byli rádi, že jsou spolu. Že mají jeden druhého.
= konec =