Hurá, mám pro panenku cestovní postýlku!
„Zabalit, obléct, připravit svačinu, jedeme k tetě na chatu!“ volá malé děvčátko na svou panenku.
Panenka vypískne: „Jéé, já miluji výlety!“ A hezky se na holčičku usměje.
Holčička se jmenuje Barča. A její panenka Maruška. A abyste věděli, Barča bývala dříve maminkou té panenky. Ale panenka Maruška vyrostla a už není miminko. A tak už si spolu na miminko a maminku nehrají. Teď už to jsou dvě nejlepší kamarádky. Nejlepší kamarádky navždy. BFF. Best Friends Forever. Slíbili si věrnost a přátelství.
Barča přitulí panenku k sobě a chviličku ji šmajchluje – jakože se dvě kamarádky objímají. Pak jí zlehka otočí ručičky v ramenních kloubech tak, že její paže směřují nahoru nad hlavu. Maruška má totiž hýbací ruce. A vyhodí panenku do vzduchu. A znova a ještě jednou – jakože se panenka Maruška raduje a jakože radosti křičí hurá.
„Hurá, pojedeme na výlet!“ křičí děvčátko Barča a poskakuje s panenkou Maruškou v náručí po dětském pokoji.
„Hurá, ať žije výlet!“ křičí panenka Maruška, zatímco Barča si už přinesla batůžek a začala do něj skládat věci, které na chatě budou nutně potřebovat.
„Tak balíme! Ať to lítá! Už si nehraj, Maruško, a pojď mi pomoc!“
„Korálky, šaty a tričko, ještě hřeben, láhev s pitím, míč, mobil, nesmím zapomenou na mobil, sluneční brýle, mapu, knížku na večer, kde je ta knížka, Maruško, aha tady je, baterku, badmintonové pálky…“
„A můžu si vzít s sebou nějakou hračku?“ žadoní panenka Maruška a mrkne přitom na Barču. „Panenka Baruška by také moc chtěla na chatu!“ zaprosí.
„Proč by ne! Bude to prima! Jen si klidně vezmi Barušku s sebou,“ řekne Barča a nepřestává v balení věcí na cestu.
„Jenže, kde tam po obědě bude Baruška spát?“ zarazí se panenka Maruška.
Podívá se smutnýma očima na Barču: „A v noci! V noci nebudu mít Baruška už vůbec kde spinkat, nemá tam postýlku!
„Vždyť přeci může spát s námi v posteli, tam se všichni hravě vejdeme!“
„Ne, ne, ty se, Barčo, strašně převaluješ. Zase Barušku zalehneš, úplně ji vždycky zavalíš, jako posledně! Baruška je ještě moc maličká. Ta musí spát ve své postýlce. A teta na chatě přeci nemá žádnou postýlku pro maličké. Má tam jen takové staré velké postele. A navíc tak divně páchnou,“ koulí očima Maruška. „Jdou cítit jako starý babiččin kožich na zimu.“
„Nic se neboj, zlatíčko, sbalíme s sebou tu krásnou cestovní postýlku, co máme po tobě, když jsi byla ještě miminko!“ rozhodně řekne Barča a pohladí Marušku po vlasech. „Baruška bude mít kde spinkat. Uvidíš, bude se jí to líbit.“
„Hurá, ještěže máme cestovní postýlku, panenka Baruška budu mít kde složit hlavu,“ křičí panenka Maruška.
„Hurá, ať žije výlet,“ jásá Barča a úhledně balí cestovní postýlku do přepravního vaku.
„Ale Barčo, jak se na tu chatu vlastně dostaneme?“ zeptá se panenka Maruška udiveně.
„No jak? Přeci autem, ty hloupá, pěšky tam nedojdeme, je to moc daleko,“ řekne Barča a obě kamarádky se začnou smát, smějí se na celé kolo, až se pokojíček otřásá.
= konec =