Proměna žabičky Esmeraldy
Na břehu lesního jezírka žila žabička jménem Esmeralda. Všechny žáby široko daleko obdivovaly její hebkou kůží, která se na slunci třpytila jako vzácný smaragd.
Esmeralda byla na svou krásnou kůži velice pyšná. Ráda ji vystavovala na odiv a často si sama prohlížela svůj obraz ve vodní hladině.
Žáby od lesního jezírka k Esmeraldě vzhlížely jako k nějaké filmové hvězdě, nejraději by tu její přenádhernou kůži celou zulíbaly. A Esmeraldě se to líbilo.
Letní pohoda u lesního jezírka
U lesního jezírka zavládla letní pohoda. Esmeralda vyskočila vysoko na obrovský kámen, aby její smaragdovou kůži bylo vidět pěkně ze všech stran (a také aby dobře slyšela všechny ty obdivné řeči a poklony).
„Kvá, jsi tou nejkrásnější z nás,“ kvákaly žáby jedna přes druhou. „Ó kvá, tá tvá kouzelně zelená kůže, ó kvá, ó kvá.“
Esmeralda se vyhřívala na kameni a spokojeně se culila a špulila rty. Po nějaké době však zpozorovala, nebo se jí to alespoň zdálo, že pochvalné kvákání slábne, že už ustává. „Musím si zase navlhčit kůži,“ pomyslela si. „Mokrá kůže je na slunci třpytivější. Přiláká více pozornosti.“ Zvedla hlavu, rozhlídla se, jestli se na ni někdo dívá, protáhla si stehýnka a ladně žbľuňkla do průzračné vody.
Doplavala k lopuchovému listu, který se houpal na hladině lesního jezírka. Vyšvihla se na něj a jako by stanula na pódiu pod září reflektorů a opět nechala na svou kůži dopadat hřejivé sluneční paprsky. Za malou chvíli se celý lopuch rozzářil nazelenalým světlem. Proměnil se v nádherný šperk se vzácným drahým smaragdem vsazeným doprostřed.
Každičká žabička obdivně kuňkla, když spatřila tu krásu.
Esmeralda se z lopuchu spokojeně zaculila, vyšpulila rty a všechny žabičky od lesního jezírka byly šťastné, protože pohled na Esmeraldinu smaragdovou kůží je zaléval blaženými pocity.
Všechny, až na jednu. Zapšklá ropucha Plaňule Nešťastná Esmeraldě její hladkou kůži záviděla.
Zlá čarodějnice Plaňule Nešťastná
Plaňule Nešťastná příliš krásy nepobrala. Její kůže byla hrubá, vrásčitá a šedivá jako popel. Pokrývaly ji odpudivé puchýřky a vřídky, které schovávala pod dlouhým pláštěm. V kostěné ruce svírala kouzelnickou hůl a při mluvení prskala.
Když zahlédla Esmeraldu, jak si bezstarostně hoví tam na tom lopuchu a spokojeně se usmívá, jak se její kůže třpytí ve sluneční září jako smaragd a jak se ta žába nechává obdivovat, jak se opájí všemi těmi poklonami, zachvátila ji závist.
„Nesnesu pohled na tu třpytivou kůži!“ zavřískala svých chrčivým hlasem.
Všechno vůkol rázem ztichlo. Stovky malých žabích očiček se zvědavě stočily ke zdroji toho výkřiku.
V Plaňuli Nešťastné vzplál vztek. Prudce se vymrštila na obrovský šutrák, co čněl z vody u břehu jezírka. Vztyčila se na něm a rozpřáhla své bradavičnaté pařáty. Pod sebou tisíce malých žabích očiček, které na ni zírají v očekávání toho nejhoršího.
„Jsem jezerní královna a chystám se vyřknout kletbu nad svým královstvím,“ pomyslela si Plaňule Nešťastná neskromně a pozvedla svou kouzelnickou hůl. Zakroutila ve vzduchu svým ohavným pařátem a začala odříkávat čarodějnou formuli. Tisíce malých ušních jamek prořízl chrčivý hlas Plaňule Nešťastné.
Na břehu lesního jezírka propukla panika. Ze všech stran se ozýval zoufalý kvákot. Vyděšené žabičky skákaly jedna přes druhou. Ty nejhbitější se vrhly do vody a schovaly se hluboko pod hladinou. Jiné se schoulily pod listy květin, vpletly mezi rákosí nebo alespoň přitiskly k velkému kameni. Jen žabka Esmeralda dále nehybně seděla na lopuchu, houpala se na hladině lesního jezírka a s tlamičkou dokořán civěla na Plaňuli Nešťastnou. Dobře věděla, co je Plaňule Nešťastná zač. Čeho je schopná. Co dokáže. Každý znal ta její kouzla, ty její čarovné lektvary.
„Žabikus ropuchos pupenos svědihnus, zaklínám tě, Esmeraldo!“
Proměna, zakletí, nákaza
Na ta slova Esmeraldina kůže začala ztrácet svůj lesk a svou hebkost. Objevily se na ní červené skvrnky, pak na ní naskákaly nehezké pupínky, po nich škaredé pupeny a nakonec se na ní rozevřely odporné vředy. Její kdysi tak hebká kůže celá zkrabatěla, zhrubla a stala se bradavčitou. Esmeralda se proměnila ve škaredou ropuchu!
„Och, co se to se mnou stalo?“ vykvákla Esmeralda zděšeně. „Kam se poděla má překrásná smaragdová kůže,“ zoufale zakuňkala.
„Jsi marnivá a stalo se ti přesně to, co se stane každé marnivé žábě, která myslí jen na svůj vzhled! Zaklela jsem tě do ropuší podoby. Když já nemůžu být jako ty, ty budeš jako já, chachachá,“ chechtala se Plaňule Nešťastná.
Ale najednou se zarazila. Nakrčila čelo, jako kdyby usilovně přemýšlela a po chvíli dodala: „A ještě něco,“ pokračovala čarodějnice ve svém zaklínání, „kdo se k tobě jen přiblíží, promění se taky v ropuchu! A kdo se na tebe jen podívá, …ale kdo by se na tebe díval?“ opět přerušila zaklínadlo a opět se rozchechtala, „pohledem na šeredu posetou puchýři a vředy se už nikdo kochat nebude, chachachá. S tím je teď konec, holka. S tím se smiř,“ zvolala vítězně, seskočila z velikého balvanu a byla pryč.
„Och kuňky kuňk, och,“ naříkala Esmeralda. „Co budu dělat? Jak se zbavím té kletby?“ S hrůzou v očích hleděla na svou sivou kůži plnou pupínků. „Co vyléčí tu ropuší nákazu?“ ptala se zoufale, ale zlá čarodějnice ji už neslyšela.
Moudrá sova Martina nemůže spát
Celou tu podivnou proměnu pozorovala ze svého stromu moudrá sova Martina. V tuto dobu obvykle spí, ale copak se to v tom rámusu dá? Zběsilé žabí kvákání a ropuší vřískot ji vytrhli ze spánku a moudrá sova Martina teď netrpělivě čeká, až u lesního jezírka opět zavládne letní pohoda, ticho a klídeček, aby se zase mohla jít natáhnout. Dospat se. Do večera je ještě daleko.
„Zív, zív,“ ozývalo se ze stromu soví zívání.
„Och kuňky kuňk, fňuk fňuk, kuňky fňuk,“ ozývalo se z lopuchu žabí fňukání.
„Nebul!“ houkla na Esmeraldu moudrá sova Martina. „Nic se nejí tak horké, jak se to upeče,“ rozespale mudrovala. Už by se nejraději viděla v pelechu, jenže ji zase přemohla ta její dobrácká nátura, slétla ze stromu a přistála na balvan, na kterém ještě před malinkou chvíli čarovala zlá ropucha Plaňule Nešťastná. „Pomůžu ti, Eééé Esmeraldo,“ řekla a přitom opět malinko zívla. „Chceš? Poradit?“
Esmeralda na moudrou sovu Martinu vyvalila své zropušelé oční bulvy. „Nejdříve zlá čarodějnice,“ běželo jí hlavou, „a teď si za bílého dne veliký noční pták s obrovským zobákem, s takovým strašným zabijáckým klovákem, stoupne naproti mě, jistě hladový a krvelačný, mluví na mě, zná moje jméno… …nebylo toho pro dnešek už dost?“
„Tvůj případ je jasný jako facka,“ pokračovala moudrá sova Martina, aniž by čekala na Esmeraldino přisvědčení, zda si chce nechat od sovy poradit. „Klasické prokletí lomeno zakletí. Aby ses proměnila zpět, musíš splnit tři úkoly. To ví každé malé dítě. To se učí už ve školce. Zakletí rovná se tři úkoly,“ shrnula a na znamení toho, že věc má jednoduché řešení, si křídlem plácla o křídlo. Hned vzápětí rozevřela zobák dokořán, protože na ní opět šlo zívnutí.
„Chce mě ten netvor sežrat? Proč se ten obrovský zobák neustále otevírá?“ ptala se Esmeralda sebe sama, zatímco jí na kůži vyrašil další pupínek.
„Co civíš a nic nemluvíš? Před chvíli by to vaše kvákání tady probudilo i otrávenou Sněhurku, princ by se vůbec nemusel namáhat s líbáním, a najednou ani nekuňkneš?“
Polibek
„Takže mou kletbu zlomí polibek? Polibek od prince?“ překvapeně vykvákla Esmeralda.
„Ale prdlajz. Žádná pusa tě nevyléčí. Nejsi princezna!“
„Polibek od prince mě nezachrání?“
„Vždyť ti to říkám. Polibkem bys z chudáka prince akorát udělala další hnusnou ropuchu. Nic víc. Kdo se k tobě jen přiblíží, pamatuješ?“ začala odříkávat ropuší zaklínadlo, „toho nakazíš infekcí, chachacha…, napodobila chrčivý chechot Plaňule Nešťastné. „Cožpak jsi tu čarodějnici vůbec neposlouchala?“
„Takže se nebudu líbat?“
„Posloucháš teď aspoň mě? Říkám, že musíš splnit tři úkoly. Polibek ti je k ničemu!“
„Ale každý vždycky toužil po mém polibku. Určitě by se i teď našel nějaký udatný princ, který…“
„Tři úkoly! Halo? Rozumíš? Jsi zakletá, nebo natvrdlá?“
„Ale já bych se klidně nechala políbit, pokud by mě to odčarovalo.“
„Povídám, že neodčarovalo.“ Moudrá sova Martina rezignovaně zakroutila hlavou. „Když se rozdávala krása, tak jsi byla ve správný čas na správném místě. S rozumem ses ale asi nikde nezdržovala, viď, že mám pravdu?“
„A ty bys mě třeba nepolíbila?“
„Cože? To ti už úplně přeskočilo? Já jsem moudrá Martina, sova, haló, těší mě, k tvým službám. Vypadám snad jako někdo, kdo pusinkuje žáby? Natož ropuchy, co ani nejsou princeznami… Brrr,“ otřásla se moudrá sova Martina a znechuceně zkřivila zobák. „To ti ta čarodějnice udělala něco i s očima? Ukaž, a jó, místo levého oka máš hlubokou tůňku a něco ti do ní spadlo.
„Spadlo?“
„Jo, utopil se ti v ní líbací princ.“
„Princ? Takže ty jsi princ?“
„U všech sov! Cožpak mě nepoznáváš? To ty jsi tady ta, co se proměnila. Já vypadám pořád stejně. Jsem tvoje sousedka. Bydlím támhle na tom stromě. Žábám polibky nedávám. Žáby si dávám každý večer k snídani. Teda kdybych je jedla. Ale nechutnáte mi!“ moudrá sova Martina bezradně rozhodila křídly. „Takže držme se prosím našeho scénáře. Tři úkoly. Musíš splnit tři úkoly. Chápeš? Dneska žádné líbání nebude.“
Tři úkoly
Esmeralda se pomalu nadechla a pak ze sebe vydrala: „Kvak.“
„Kvak? Kvak? Zase jen kvak? No dobře, beru to, jakože rozumíš,“ zakývala moudra sova Martina svou velikou hlavou. „Tři úkoly. Piš si. Za prvé. Musíš jíst hrášek. Hrášek je zdravý. Po zeleném hrášku ti kůže zase hezky zezelená. To je snad jasné.“
Žabička Esmeralda se pousmála. Představila si svou starou dobrou smaragdovou kůží, jak se zatřpytila v paprscích zapadajícího slunce.
„Za druhé. Musíš se namazat vzácnou bílou mastí. Mastička pomůže zhojit jizvy po těch rozpraskaných pupíncích. A za třetí,“ moudra sova Martina se zatvářila přísně, „musíš pochopit, že na světě jsou důležitější věci, než je vzhled a krása. Protože to, jak kdo vypadá, není až tak podstatné, důležité je to, jaké má kdo srdce. Jaký je uvnitř. Chápeš? Krása je pomíjivá. A žáby, co mají oči jen samy pro sebe, jsou marnivé. Ale to už teď určitě víš, že jo?“
Esmeralda letmo pohlédla na svou škaredou ropuší kůži a sklesle přikývla. „Ale když vzhled není to nejdůležitější na světě,“ nejistě vykuňkávala, „co to je? Co je důležitější než krása?“
„Třeba přátelství, láska“ vyjmenovávala moudrá sova Martina, „porozumění, rozum, cit a soucit, být sám sebou, zdraví, úcta, dobré jídlo, respekt, sportovní výkony, umění a sranda. Nehledej v tom nic složitého. Tak to prostě na světě chodí a ty si to prostě jen zapamatuj a řiď se tím. Hlavně se tím řiď!“ uzavřela moudrá sova Martina svou přednášku a pátravě se zadívala do Esmeraldiných očí. „Už to chápeš?“ zeptala se.
„Chápu,“ zakuňkala Esmeralda.
„Já si taky myslím, že jo. Ta tvá proměna v hnusnou ropuchu ti musela otevřít oči. Tak to bychom měli. Úkol číslo tři splněn. A teď ten hrášek - jíš ho? Je fakt zdravý.“
„Nejím,“ kuňkla Esmeralda popravdě, „nikdy mě nenapadlo ho jíst. Obvykle jím mouchy a komáry. Ale budu,“ chvatně dodala. „Chtěla bych. Jen nevím, kde ho najdu.“
„Natrhej si lusky na hrachovníku, jeden roste v příkopě na začátku lesa,“ poradila Esmeraldě moudrá sova Martina. „Takže úkol jedna taky škrtám,“ usmála se. „Věřím, že ten hrášek budeš pravidelně jíst. Už jen kvůli té hezky zelené barvě.“
„A co ta mastička? Tu vezmu kde?“ zeptala se Esmeralda teď už s viditelně lepší náladou, protože začala věřit ve své brzké uzdravení.
„Je ukrytá v dutině kouzelného dubu na vrcholku Čapí hory. Ale cesta tam je dlouhá a plná nebezpečí. Pokud opravdu toužíš po tom, abys měla zpět svou krásnou lesklou kůži, musíš překonat všechny nástrahy, které se ti do cesty postaví. Musíš projít hustými lesy, překonat nekonečné bažiny, prodrat se trnitými keři a na konci své cesty obstát ve zkoušce nejtěžší. Mastičku získáš jedině tak, že přemůžeš strážce kouzelného dubu. Musíš se na život a na smrt utkat se zlou čarodějnici Plaňuli Nešťastnou.“
„Jako fakt?“ Esmeralda zděšeně vykvákla. Živě si představila, jak se prodírá těmi hustými lesy, jak se snaží vyhnout trnitým keřům, ale přesto ostré trny její kůži zas a znova rozedírají. Jak v bažinách narazí na nekonečné mračno komárů, kteří se na ni snesou, začnou ji nemilosrdně napadat, bodat a zahryzávat se do její už tak zničené kůže; vysávat z ní krev. Na kůži ji narostou další a další pupeny, které navíc budou nepříjemně svědit. Jindy by si s komáry hravě poradila, jednoho po druhém by lapila svým hbitým jazykem a ještě by si na nich pochutnala, jenže teď jí zdravě, živí se hráškem a komáři se jí vysmívají. Toto vše a ještě další hrůzy si žabička Esmeralda představila v momentě, když zděšeně vykvákla: „Jako fakt?“
Šťastný konec
„Jako fakt?“
„Ne, dělám si srandu,“ rozesmála se moudrá sova Martina, „vždyť už víš, že legrace je v životě důležitá. Rozhodně důležitější než to, jak kdo vypadá. Tady ji máš,“ moudra sova Martina sáhla někam pod křídlo a podala Esmeraldě vzácnou bílou mast. „Nosím ji pořád u sebe,“ řekla na vysvětlenou, „nikdy nevíš, kdy se ti může hodit.“
Za dva týdny Esmeraldina kletba skutečně pominula. Esmeralda se vyléčila. Proměnila se zpátky v hezkou žabku s hladkou kůží. Všechny pupínky byly pryč. Jen na tváři pod levým okem jí zůstal malý flíček. Doživotní vzpomínka na Plaňuli Nešťastnou. Ta nenápadná skvrnka ji bude vždy připomínat, co je na světě důležité a na čem, zase až tak moc, nezáleží.