První fotbalový příběh
Malý Robík seděl na pískovišti a přemýšlel, s čím si bude hrát. Včera z písku postavil obrovský hrad. Předevčírem svým bagrem vyhloubil uprostřed pískoviště tak hlubokou jámu, že by do ní lapil i mamuta, kdyby tudy náhodou procházel. A dnes by rád zkusil zase něco nového. Pokyvoval hlavou, přemýšlel, když v tom uviděl na hřišti větší děti, jak si kopou s míčem. Rozhodl se, že se na ně půjde podívat zblízka. Zjistí, co dělají.
„Co to hrajete?“ zeptal se Robík.
„Fotbal,“ odpověděla mu holčička s culíky. „Chceš si zahrát s námi?“
„Já? A – ano,“ řekl Robík nesměle.
„A už jsi fotbal někdy hrál?“
Robík sklesle zakroutil hlavou: „Ne.“
Holčička se na Robíka hezky usmála: „Je to jednoduché. Vysvětlím ti pravidla. Jak se jmenuješ?“
„Robík.“
„Já jsem Barča. Vidíš tu bránu na konci hřiště, Robíku?“ namířila prstem směrem k protější bráně. „A druhá je tady. Úkolem hráče je dostat míč do soupeřovy branky. Tým, který dá více gólů, vyhraje.“
Robík přikývl.
„Ale pozor! Používáme k tomu pouze nohy.“ Barča zvedla ze země pravou nohu a rukou, na které měla nasazenou velikou brankářskou rukavici, si na nohu poklepala. „Ne ruce,“ řekla copatá holčička důrazně, „nikdy se nesmíš míče dotknout rukou. Pokud nejsi brankář, tak do míče můžeš kopat jedině nohama.“
„Anebo hlavou,“ skočil holčičce do řeči nějaký větší kluk, „ale ty to zatím raději ještě nezkoušej, abys neměl z hlavy placku,“ mrkl na Robíka a kopl do míče tak silně, že míč přeletěl celé hřiště. „Já jsem Pepa. Budeš hrát v mém týmu. Tady je naše brána a tam budeme útočit,“ dodal ještě a odběhl.
Robík se usmál a připojil se ke hře.
Běhal po hřišti, pokoušel se kopnout do míče a poslat ho k brance. Někdy se mu to podařilo, jindy ne. Někdy míč poslal jiným směrem, než kterým zamýšlel. A nebo se do míče netrefil vůbec. Ale párkrát dokázal míč zasáhnout přesně a tak silně, že vyletěl jako koule vystřelená z kanónu. Tak to chodí vždycky, když se člověk něco nového učí. I jeho spoluhráči to věděli, a proto se na Robíka nezlobili, když se mu něco nepovedlo. Naopak ho neustále povzbuzovali a snažili se mu pomáhat. A Robík se nevzdával. Neúnavně běhal za balónem jako raketa a snažil se kopnout míč na bránu nebo nahrát svému lépe postavenému spoluhráči.
Po chvílí přiběhl Pepa k Robíkovi a vzal si ho stranou: „Tak co, Robi, baví tě fotbal?“
Robík nadšeně přikývl.
„Dobře,“ pokračoval Pepa. „Už sis to trochu vyzkoušel, tak teď už víš, co máš dělat. Postav se támhle dopředu do útoku k jejich bráně, tam, jak stojí Barča, budeš útočník. Zkusím ti to tam nahrát.“
Robík se rozběhl, Pepa mu poslal krásnou nahrávku přímo do nohy, Robík se napřáhl a – minul míč. Minul míč, zakopl o vlastní nožičku a skutálel se na zem. A balón se odkutálel mimo hřiště.
Děti se rozesmály a volali na Robíka:
„Vstávej!“
„To nic není!“
„To se stává!“
„Kdo nepadá, ten se nenaučí padat!“ přispěla svým moudrem Barča.
„Pojď! Hrajeme dál!“
„Zvedej se, kámo, jedeme!“ zavelel rázně Pepa.
Robík si oprášil kolena a už zase běhal po hřišti nahoru dolů jako zajíc a křičel: „Nahrej, nahrej!“
„Běž do toho útoku, jak jsem ti říkal,“ zavolal na Robíka Pepa.
Robík se rozběhl k protivníkově bráně. Pepa krásným dloubáčkem poslal míč za soupeřovu obranu. Robík mezitím už dobíhal k brance. Kopačák se na hranici vápna odrazil od země a zase vystoupal trochu do výšky. V tom se Robík ocitl přesně pod míčem, míč mu dopadl na hlavu a odrazil se směrem k bráně.
Barča z brány trošičku povyběhla, ale když viděla, že míč směřuje k tyči, odrazila se a skočila do strany až se jí culíky ve vzduchu rozlétly jako dvě vlaštovky. Jenže brankářka ve výskoku jen naprázdno máchla rukou, míč minula a ten mířil stále k tyči. Barča se po něm ohlédla, Robík na něj překvapeně vytřeštil oči, míč orazítkoval tyč, opět se od tyče odrazil a konečně doputoval do brány.
Robíkovi se podařilo vstřelit jeho první gól.
„Vsítil jsi branku, chlape!“ hulákal na Robíka Pepa, ukazoval vztyčený palec a běžel k Robíkovi, aby si s ním dal placáka.
Všichni Robíkovi tleskali a on se cítil tak nádherně. Byl na sebe tak pyšný.
Když zápas skončil, malý Robík se spokojeně usmíval. Sice byl unavený, ale šťastný. Naučil se, že ve fotbale je nejdůležitější spolupracovat s kamarády, snažit se dát gól a hlavně užít si hru. Fotbal se stal jeho novou oblíbenou zábavou.
„Zítra si přijdu zahrát znovu!“ volal na děti, když odcházel domů. „Pískoviště je pro mrňata.“