Nejposlednější pes v celém vesmíru
Jeho psí bratříčci a sestřička už dávno odešli do nových domovů, už dávno dostali svá vlastní opravdová jména, ale pro něj si ještě nikdo nepřišel. Pejsek číslo čtyři zůstal v útulku sám. Každé ráno se probouzel s nadějí, že možná už dnes si také pro něj někdo přijde. Že možná už tento den si ho někdo vybere a odvede s sebou. Dny ubíhaly a on stále trpělivě čekal na příchod svého nového pánička. Každý den ho s nadějí vyhlížel, ale týdny ubíhaly a pro něj nikdo nepřicházel.
Dny míjely a jeho naděje se z něj postupně vytrácela.
„Proč si mě nikdo ještě nevybral? Nejsem snad stejně roztomilý a hezký jako oni?“ naříkal Pejsek číslo čtyři a vzpomínal na své sourozence. „Život mi teda připravil pěkný osud, jen co je pravda. Jsem smolař, že většího na širém světě není. Narodil jsem se jako poslední. Do misky mi vždycky nasypali jako poslednímu. Zůstal jsem tady sám, jako poslední. Vždycky budu ve všem poslední. Nejsem dost hezký a milý, aby si mě někdo vzal domů. Jsem ten nejposlednější poslední pes v celém vesmíru. Určitě nikdy nic nedokážu.“
Jednoho dne dorazil do útulku postarší muž s brýlemi na nose, který prý hledá nějakého milého a tichého společníka na dlouhé večery. Zaujatě procházel kolem kotců a všechny chlupáče si pečlivě prohlížel. Když přišel k Pejskovi číslo čtyři, v jeho očích se objevil zvláštní výraz. Jako by se mu tam zažehla nějaká čarodějná jiskra. Taková malá hvězdička. Ten muž o ní možná ani nevěděl, ale Čtyřka si jí hned všiml a – pro jistotu hned vykouzlil ten nejroztomilejší kukuč, jaký svedl.
„Kohopak to tady máme?“ řekl muž tichým hlasem a sklonil se k Pejskovi číslo čtyři.
Čtyřka zavrtěl ocáskem na pozdrav.
„Taková legrační chlupatá kulička,“ zašeptal ten člověk. Pozorně si Pejska číslo čtyři prohlížel a to, co vypozoroval, polohlasně a jen tak pro sebe komentoval: „Na bílém kožíšku černé flíčky, občas i nějaký hnědý. Zakroucený ocásek neustále kmitá ze strany na stranu. Jedno ucho zvídavě nastražené nahoru, druhé nakřivo, jako by v půlce zlomené. Přes pravé oko velká skvrna. Oči černé jako uhel, bystře sledují co se kde šustne. Vlhký čumáček dychtivě nasává všechny okolní vůně. S tebou určitě bude zábava!“
Pejsem číslo čtyři mlčky přikyvoval. A vtom k němu ten muž natáhl ruku.
„Určitě mě chce pohladil,“ prolétlo Čtyřce hlavou a rozbušilo se mu srdce. Bylo to poprvé, co se k němu někdo takto přiblížil a tak něžně na něj koukal. Bylo to poprvé, a proto nevěděl, co se má v takových situacích dělat. A tak se po tom chlápkovi instinktivně ohnal packou. Trochu ho při tom škrábl drápkem na palci. Jen tak maličko, ale škrábnutí to bylo.
„Jsem já to ale kus tlačenky,“ zakňučel omluvně Pejsek číslo čtyři, „takhle se předvést!“ Hned ho to to s tou neposednou packou totiž zamrzelo.
Muž stáhl ruku a překvapeně na Čtyřku hleděl. Chvíli váhal, přemýšlel, odhadoval, proč po něm to štěně vyjelo. Ale pak k pejskovi ruku opět natáhl a znovu ho pohladil.
„Nechtěl jsem to udělat, cožpak za to můžu, že ty své neposlušné packy ještě nedokážu dobře ovládat?“ omlouval se Čtyřka svýma psíma očima. „Snad jste si, milý pane, toho škrábnutí ani nevšiml,“ doufal – a pro jistotu začal tu ranku na tom palci olizovat.
Pán se na pejska usmál, jako by to jeho škrábnutí skutečně ani nepostřehl, a vyzvedl si ho do náruče.
„Ty jsi takový mazlík, podívejme se na tebe, jak jsi mě hezky olízl!“ zašeptal Pejskovi číslo čtyři do ouška – a pak se stalo něco, co Pejsek číslo čtyři vůbec nečekal. Stalo se něco, co se dosud v jeho životě nikdy nestalo.
Ten pán ho na to ouško, do kterého mu šeptal ta hezká slovíčka, líbnul. Dal mu na něj pusinku. V ten moment Pejsek číslo čtyři ucítil, jak se jejich srdce propojila. Nevěděl přesně, co se to s ním děje, protože něco takového ještě nikdy nezažil. Ale cítil, jako by se někde něco velkého utrhlo a celého ho to zavalilo, takový to byl pocit.
Jenomže Pejsek číslo čtyři opět také ani nevěděl, co si s tou novou situací počít. Znovu ho ovládl jeho psí instinkt. Ohnal se po té ruce, co ho hladila, ohnal se po těch prstech, které ho něžně laskaly, a malinko je zase škrábl.
„To mám ale pech,“ pomyslel si Pejsek číslo čtyři, „chci se ukázat v tom nejlepším světle – ale vždycky všechno zvořu. Já za to snad ani nemůžu, já už jsem se takový asi narodil. Poslední a navíc budižkničemu.“
Ten pán však zase dělal jakoby nic. Dál Pejska číslo čtyři hladil a usmíval se na něj, zatímco Čtyřka mezi tím opatrně uchopil do své tlamičky jeden z těch prstů se škrábancem a olízl ho. Oblízl ho, aby ho vyléčil od bolesti. Jenže jak už měl ten prst v tlamičce, nedopatřením také trochu skousl. Zahryzl se tomu pánovi do prstu s takovou vervou, jako by to byla zlodějova nohavice. Asi za to zase mohl ten jeho zpropadený psí instinkt. Teď už to ale pán nevydržel, už nepředstíral, že se nic neděje, protože všechno má své meze. Vyjekl bolestí a tázavě pohlédl na Pejska číslo čtyři. Ten hned povolil stisk svých ostrých zoubků a páničkův prs doslova vyplivnul. Načež se zatvářil jako andělíček neviňáček a začal pokousaný prst omluvně olizovat.
„S tebou bude legrace,“ řekl pán po chvilce. „Už jsem se rozhodl. Vezmu si tě. Vezmu si tě domů. Budeš můj. A dám ti jméno Lucky. Protože mi jistě přineseš štěstí.“
Pejskovi číslo čtyři se rozzářily oči. „Domů! A takové krásné jméno!“ Radostí se zavrtěl a jako by do něj udeřil blesk, střemhlav seskočil z páničkovy náruče, rozběhl se po kotci, udělal salto a pak ještě kotrmelec.
„A nebo ne, nebudeš se jmenovat Lucky,“ smál se pániček, „když tě tak pozoruju, jaký jsi čipera, tak se budeš jmenovat Čenda. Čenda, to je to správné jméno pro takového čiperu, jako jsi ty!“
„Čenda, ok! Proč ne,“ radoval se Pejsek číslo čtyři. Opět se rozběhl, skočil páničkovi do klína, trošku ho přitom na ruce zase škrábl svými ostrými drápky, a tak tu ranku hned pro jistotu také důkladně oblízl. Ale sotva vystrčil jazyk, hned zase z pánička seskočil na zem. Jenže se mu nepodařilo dopadnout na všechny čtyři, překulil se a vymetl několik kotrmelců. Jeho ztřeštěné akrobatické vystoupení tím ale nekončilo. Hned se zase postavil na packy a splašeně pelášil dokolečka kolem pánička. Jako býk na rodeu. Skákal po něm a vesele hafal: „Jsem Čenda, jmenuji se Čenda!“
„Ty jsi mi ale malé torpédo,“ smál se pániček. „A víš ty co, takové torpédo se snad ani Čenda jmenovat nemůže. Takový malý divočák jsi! Vždyť ty lítáš jako raketa. No ano, už to mám, budeš se jmenovat Rakeťák, Baz Rakeťák! Jako ta postavička z toho kresleného filmu.“
Pejsek číslo čtyři se od té doby jmenoval Baz a toto jméno mu už zůstalo.
Baz se ve svém novém domově cítí šťastně. Teď odpočívá na měkkém polštáři a tiskne se ke svému páničkovi. Je večer. Plné bříško ho sice malinko tlačí, ale to je vlastně dobře, Baz rád usíná s plným břichem.
„Někdy se holt vyplatí si počkat,“ usmívá se Baz z vršku nadýchaného polštářku.
Jeho nový pániček ho miluje. A on to moc dobře ví a každý den mu jeho lásku oplácí tou svou. Pravda, někdy přidá k dobru také nějakou tu loužičku, rozkousanou věcičku, strženou tapetu, okousaný kus nábytku a podobnou rošťárnu. Ale nemyslete si, pochopitelně to nikdy neudělá schválně. Nikdy v tom není zlý úmysl. Vždyť takové věci se přeci stávají i v jinačích domácnostech! A koneckonců vždycky jde jen o nešťastnou nehodu, omyl, malou nepozornost, roztržitost nebo pouhé nedorozumění, tak o co jde, že? Když navíc každé zaškobrtnutí vždycky spolehlivě napraví pohled neviňátka, sklopené uši a kajícné olíznutí.
Baz leží na polštáři a klíží se mu oči. Už se necítí jako nejposlednější pes v celém vesmíru. Naopak. Otevřel se před ním jeden celý nový vesmír, ve kterém on, Baz, hraje hlavní roli. Celý ten obrovitánský nový vesmír plný dobrodružství a lásky mu právě teď leží u tlapek. A šimrá ho na bříšku. A Baz moc dobře ví, že když se v něm někdy něco pokazí, stačí ho jen olíznout – a vše rázem bude zase v nejlepším pořádku. Jeho vesmírem je jeho nový pániček a on tím vesmírem letí jako raketa. Od nekonečna po nekonečno. On je v tom vesmíru tím prvním a jediným. On je v něm pro svého pánička vším.
Bazíček se choulí k páničkovi, spokojeně se usmívá a pomaličku se propadává do spánku. Ve snu se nad ním jako hvězdičky na nebi začnou rozsvěcovat moudrá slovíčka: „Kdo si počká, ten se dočká. To nejlepší – nakonec. Poslední – je první od konce…“
Tento sen má Baz moc rád.