Nejposlednější pes v celém vesmíru
Jeho psí bratříčci a sestřička už dávno našli nové domovy, už dávno dostali svá vlastní opravdová jména, ale pro něj si do útulku ještě nikdo nepřišel.
Pejsek číslo čtyři zůstal v útulku sám.
Každé ráno se probouzel s nadějí, že možná už dnes si také pro něj někdo přijde. Že možná už tento den si ho někdo vybere a odvede s sebou. Dny ubíhaly a on stále trpělivě čekal na příchod svého nového pánička. Každý den ho s nadějí vyhlížel, ale pro něj nikdo nepřicházel.
Dny míjely a jeho naděje se postupně vytrácela.
„Proč si mě nikdo ještě nevybral? Nejsem snad stejně roztomilý a hezký jako oni?“ naříkal Pejsek číslo čtyři a vzpomínal na své sourozence. „Život mi teda připravil pěkný osud, jen co je pravda. Jsem smolař, že většího na širém světě není. Narodil jsem se jako poslední. Do misky mi vždycky nasypali jako poslednímu. Zůstal jsem tady sám, jako poslední. Vždycky budu ve všem poslední. Prostě nejsem dost hezký a milý, aby si mě někdo vzal domů. Jsem ten nejposlednější poslední, ten nejposlednější pes v celém vesmíru.“
Muž s hvězdičkou
Jednoho dne dorazil do útulku postarší muž s brýlemi na nose, který prý hledá nějakého milého a tichého společníka na dlouhé večery. Zaujatě procházel kolem kotců a všechny chlupáče si pečlivě prohlížel. Když přišel k Pejskovi číslo čtyři, v jeho očích se objevil zvláštní výraz. Jako by se mu tam zažehla nějaká čarodějná jiskra. Taková malá hvězdička. Ten muž o ní možná ani nevěděl, ale Čtyřka si jí hned všiml a – pro jistotu hned vykouzlil ten nejroztomilejší kukuč, jaký svedl.
„Kohopak to tady máme?“ řekl muž milým hlasem a sklonil se k Pejskovi číslo čtyři.
Čtyřka zavrtěl ocáskem na pozdrav.
„Zakroucený ocásek kmitá ze strany na stranu. Jedno ucho zvídavě nastražené nahoru, druhé nakřivo, jako by v půlce zlomené. Taková roztomilá chlupatá kulička,“ zašeptal ten člověk a natáhl k pejskovi ruku.
„Určitě mě chce pohladil,“ prolétlo Čtyřce hlavou a rozbušilo se mu srdce. Bylo to poprvé, co se k němu někdo takto přiblížil a tak něžně na něj koukal. Bylo to poprvé, a proto nevěděl, co se má v takových situacích dělat. A tak se po tom chlápkovi instinktivně ohnal packou. Trochu ho při tom škrábl drápkem na palci. Jen tak maličko, ale škrábnutí to bylo.
„Jsem já to ale kus tlačenky,“ zakňoural omluvně Pejsek číslo čtyři, „takhle se předvést!“ Hned ho to to s tou neposednou packou totiž zamrzelo.
Muž stáhl ruku a překvapeně na Čtyřku hleděl. Chvíli váhal, přemýšlel, odhadoval, proč po něm to štěně vyjelo. Ale pak k pejskovi ruku opět natáhl a znovu ho pohladil.
„Nechtěl jsem to udělat, cožpak za to můžu, že ty své neposlušné packy ještě nedokážu dobře ovládat?“ omlouval se Čtyřka svýma psíma očima. „Snad jste si, milý pane, toho škrábnutí ani nevšiml,“ doufal – a pro jistotu začal tu ranku na tom palci olizovat.
Pán se na pejska usmál, jako by to jeho škrábnutí skutečně ani nepostřehl, a vyzvedl si ho do náruče.
„Ty jsi takový mazlík, podívejme se na tebe, jak jsi mě hezky olízl!“ zašeptal Pejskovi číslo čtyři do ouška – a pak se stalo něco, co Pejsek číslo čtyři vůbec nečekal. Stalo se něco, co se dosud v jeho životě nikdy nestalo.
Ten pán ho na to ouško, do kterého mu šeptal ta hezká slovíčka, líbnul.
Dal mu na něj pusinku.
V ten moment Pejsek číslo čtyři ucítil, jak se jejich srdce propojila. Byl to tak krásný pocit! Něco takového ještě nikdy nezažil. Najednou nevěděl, co se to s ním děje. Jako by se někde něco velkého utrhlo a celého ho to zavalilo, tak silné to bylo.
Tak silné a tak neznámé, až se toho Pejsek číslo čtyři vylekal. Znovu ho ovládl jeho psí instinkt. Ohnal se po té ruce, co ho hladila, ohnal se po těch prstech, které ho něžně laskaly, a malinko je zase škrábl.
„To mám ale pech,“ pomyslel si Pejsek číslo čtyři, „chci se ukázat v tom nejlepším světle – ale vždycky všechno zvořu. Já za to snad ani nemůžu, já už jsem se takový asi narodil. Poslední a navíc budižkničemu.“
Ten pán však zase dělal jakoby nic. Dál Pejska číslo čtyři hladil a usmíval se na něj. Čtyřka už mezitím tlamičkou jemně uchopil jeden z těch prstů se škrábancem a olízl ho. Oblízl ho, aby ho vyléčil od bolesti. Jenže jak už měl ten prst v mordě, instinktivně skousl. Zahryzl se tomu pánovi do prstu s takovou vervou, jako by to byla zlodějova nohavice.
Teď už to ale pán nevydržel, už nepředstíral, že se nic neděje, protože všechno má své meze. Vyjekl bolestí a tázavě pohlédl na Pejska číslo čtyři. Ten hned povolil stisk svých ostrých zoubků a páničkův prs rychle pustil, doslova ho vyplivnul. Načež se zatvářil jako andělíček neviňáček a začal pokousaný prst omluvně olizovat.
Rakeťák
„Ty asi nejsi přesně ten pes, kterého jsem hledal. Asi nebudeš klidný a tichý společník…,“ povídal pán a díval se přitom na Čtyřku přísně.
„Tak přece jen jsem to zvoral…“ Pejsek číslo čtyři klopil uši, byla v něm malá dušička.
„Zato s tebou určitě bude legrace!“ dopověděl ten pán vesele. „Už jsem se rozhodl. Vezmu si tě! Vezmu si tě domů. Budeš můj. A dám ti jméno Lucky. Protože mi jistě přineseš štěstí.“
Pejskovi číslo čtyři se rozzářily oči. „Domů! A takové krásné jméno!“ Radostí se zavrtěl a jako by do něj udeřil blesk, střemhlav seskočil z páničkovy náruče, rozběhl se po kotci, udělal salto a pak ještě kotrmelec.
„A nebo ne, nebudeš se jmenovat Lucky,“ smál se pániček, „když tě tak pozoruju, jaký jsi čipera, tak se budeš jmenovat Čenda. Čenda, to je to správné jméno pro takového čiperu, jako jsi ty!“
„Čenda, ok! Proč ne,“ zaštěkal na souhlas Pejsek číslo čtyři. Radostně si poskočil a splašeně pelášil dokolečka kolem pánička. „Jsem Čenda, jmenuji se Čenda!“ hafal.
„Ty jsi mi ale malé torpédo,“ smál se pániček. „A víš ty co, takové torpédo se snad ani Čenda jmenovat nemůže. Takový malý divočák jsi! Vždyť ty lítáš jako raketa. No ano, už to mám, budeš se jmenovat Rakeťák, Baz Rakeťák! Jako ta postavička z toho kresleného filmu.“
Pejsek číslo čtyři se od té doby jmenoval Baz – a toto jméno mu už zůstalo.
Baz
Bazíček leží na polštáři, klíží se mu oči. Choulí se k páničkovi, spokojeně se usmívá, pomaličku se propadává do spánku.
Už se necítí jako ten nejposlednější pes v celém vesmíru.
Už ne.
Celý ten obrovitánský vesmír plný dobrodružství a lásky mu teď leží u tlapek.
Baz tím vesmírem letí jako raketa.
„Někdy se holt vyplatí si počkat,“ usmívá se z vršku nadýchaného polštářku. „Kdo si počká, ten se dočká. To nejlepší – nakonec. Poslední – je první od konce…“