Pejsek číslo čtyři
V útulku se zešeřilo. Na sloupu uprostřed výběhu poblikávala žárovka. Vrhala pod sebe matný kužel světla. Chabé světlo dopadalo zamřížovaným oknem také do kóje se štěňaty.
Všichni pejsci se už ubírali ke spánku. Byl nejvyšší čas. Štěňata ležela na staré dece, zavíraly se jim oči a jedno přes druhé zívala. Tiskla se k sobě, aby se zahřála a také pro ten pocit bezpečí, který přináší přitulení se a sdílení tepla.
Jen Pejsek číslo čtyři chodil kolem svých sourozenců s čumáčkem přilepeným k podlaze a čenichal, jestli nenajde ještě něco k snědku. Byl to takový malý všetečka. Energie měl na rozdávání. Nikdy se neunavil. Pořád se vrtěl, do všeho strkal nos, všechno zvídavě okukoval a olizoval. Chvíli nezůstal v klidu – a to přišel na svět sotva před pár týdny. Stejně jako jeho tři starší sourozenci: dva pejsci a jedna psí holčička. A stejně tak jako oni, ani on ještě nedostal jméno. To mu jednou dá až jeho nový páníček. Prozatím se mu říkalo Pejsek číslo čtyři, protože se narodil jako čtvrtý v pořadí.
Konečně narazil na něco podezřelého.
„Co to tady máš pod tou packou?“ šťouchl do svého brášky, do Pejska číslo jedna. Chtěl se podívat, jestli tam náhodou neukrývá nějaké poklady. „Nemáš tam zapomenutou granulku?“ zopakoval naléhavě svou otázku, ale na odpověď si nepočkal. Vší silou do svého bráchy vrazil a odstrčil ho pryč. „Něco malého bych před spaním ještě zblajznul!“
Pejsek číslo jedna se bezvládně překulil na záda. Oproti svému sourozenci měl spíše tichou a klidnou povahu a síly zatím také moc nepobral. Přesto se hned proti konání svého psího brášky ohradil: „Hele, nech si to, jo?! Nestrkej do mě! Já jsem ti nic neudělal.“
„Jo, proč do něj strkáš?“ přidal se do sporu Pejsek číslo tři. „Tady se už spí! Mám do tebe taky strčit? S takovými, jako jsi ty, já umím zatočit!“
„To si zkus!“ vycenil zuby Pejsek číslo čtyři. „Překousnu tě jako párek, ty jedna tlustá klobásko!“
„Klobáso?“ vytřeštil Pejsek číslo tři oči. „Já že jsem tlustá klobása?!“ V mžiku vyskočil na nohy a postavil se Pejskovi číslo čtyři do cesty.
Oba pejsci zaujali výhružnou pozici a začali na sebe vrčet, zatímco Pejsek číslo jedna ještě stále ležel na zádech a kmital ve vzduchu packami. Nožky ho ještě moc neposlouchaly, a tak mu chvíli trvalo, než se mu podařilo postavit se zpátky na všechny čtyři.
„To že jsi starší než já, ještě neznamená, že jsem slabší než ty!“ procedil mezi zubu Pejsek číslo čtyři.
„Tak se ukaž, prcku!“ zasyčel Pejsek číslo tři a vykročil směrem ke svému sokovi.
Také Pejsek číslo čtyři udělal krok dopředu, takže se oba sťukli hlavami a začali se přetlačovat jako dva berani. A už už by se do sobe pustili, ale v tom mezi ně skočila jejich sestřička, Pejsek číslo dvě. „Kluci, necháte toho! Pořád byste se jen rvali!“ okřikla je.
„Co je ti po tom!“ vyštěkli oba psi zároveň a dál na sebe cenili své ještě malé, ale ostré zoubky. Zuby ostré jako jehličky.
„Je mi po tom! A hodně mi je po tom!“ nedala se odbýt jejich sestřička. „Co kdyby si zrovna teď pro nás přišel nějaký pániček a viděl by, jak se rvete, aha? Takové bivoje nevychované si nikdo domů neodvede,“ řekla přísně.
Všichni pejsci v kotci na ni překvapeně otočili hlavy. Že se nebojácně vklíní mezi dva rozzuřené psy a promluví takto pevným hlasem, nikdo nečekal.
„Pro takové, jako jste vy dva, si nikdo nepřijde! To vás nenapadlo? Takovým, jako jste vy dva, nikdo nedá ani jméno. Protože takovým zlým psům, jako jste vy dva, se snad ani jména nedávají. A jak k tomu přijdu já a Pejsek číslo jedna? Aha?“
Pejsci číslo tři a čtyři na Pejska číslo dvě zaraženě hleděli.
„Nevím, jak vy, ale já bych své vlastní jméno teda už mít chtěla. Každé rozumné štěně po něm touží. Tak co blbnete?“ dodala mírněji, „to chcete napořád zůstat v útulku? A bez jména? Být navždy jenom číslo?“
Oba bojechtiví psi zahanbeně svěsili hlavy a odšourali se každý do jiného kouta kotce. Odplazili se jako spráskaní psi.
V kotci zavládlo ticho. Jen ze dvou rohů se ozýval tichý šramot. Dva provinilci se vrtěli, převalovali se ze strany na stranu, drápkem přitom občas štrajchli o podlahu. Nedokázali usnout. Styděli se. Malinko je hryzlo svědomí. Potřebovali cítit teplo někoho blízkého. A také se trochu báli. Oči se jim nechtěly zavřít. Strašila je představa, že by si pro ně do útulku opravdu žádný pániček nikdy nepřišel. A že by nikdy nedostali opravdické jméno.
Jako první tíhu té samoty nevydržel Pejsek číslo tři. Nepozorovaně se zvedl a doplížil se zpět na starou deku, na které už mezitím spokojeně dřímali Pejsek číslo jedna a srdnatá sestřička. Přitulil se k nim a za malý moment také on spokojeně usnul. Pejsek číslo čtyři ještě chvíli šramotil sám ve svém rohu kotce, ale pak ani on neodolal vábení staré deky a teplých kožíšků svých sourozenců a nenápadně se začal přibližovat ke své psí smečce. Ráno se probudili všichni vedle sebe, na jedné hromádce.
Jedna, dvě, tři
Dny v útulku ubíhaly pomalu. Pejsek číslo čtyři stále čekal na svého nového pána a na své jméno. To jeho sourozenci měli větší štěstí.
Nejdříve dostal jméno Pejsek číslo tři. Přišel si pro něj člověk v zelené kamizolce a s kloboukem ozdobeným sojčím pírkem. Přes husté vousy mu nebylo pořádně vidět do tváře. Byl to myslivec.
„Jsi dobře stavěný a sílu určitě taky máš. Budeš mi pomáhat při práci. Od teď se jmenuješ Brok!“ Sotva Pejsek číslo tři uslyšel své nové jméno, hned se začal naparovat: „Já jsem Brok, já jsem lovecký pes.“ Už se viděl, jak běhá po lese a jak vyštěkává z nor lišky.
„Ať se ti v novém domově líbí, Broku!“ loučili se s Pejskem číslo tři jeho sourozenci. „Počkej, až tě někde potkám! Já tě proženu, to uvidíš!“ volal za ním z legrace Pejsek číslo čtyři a při těch slovech si představoval sám sebe, jak také on jde se svým novým páničkem na procházku do lesa.
Za pár dní si přišli také pro Pejska číslo dvě. Povídám přišli, protože pro psí holčičku nepřišel jeden člověk. Přišli si pro ni rovnou dva páničci: Elegantní mladý muž a krásná mladá paní.
„Mezi, Mezinko, naše!“ volali na Pejska číslo dvě ti dva lidé.
„Mezi? Mezinko? To mám být jako já?“ divil se Pejsek číslo dvě. „To volají na mne?“ Psí holčička v rozpacích pozorovala ty dva krásné páničky, ale bála se vůbec pohnout, natož k nim jít. Bála se, aby něco nepokazila. Na první pohled se jí ale ti sympatičtí lidé líbili. A když se pak k ní ta hezká paní sklonila a pohladila ji po hlavičce a když si pak k ní přidřepl i ten pán a zamával jí před čumáčkem piškotem, pochopila, že to mluvili opravdu na ni. Piškotek hned schlamstla a jako poděkování olízla tomu elegantnímu pánovi nos.
Psí holčička se však svému novému jménu nepřestávala podivovat. „Mezi? Mezinka? Takové podivné jméno,“ kroutila hlavou. Nevěděla, co její nové jméno znamená. Ale pak jí to ti dva milí lidé vysvětlili: „Jsi symbolem naší lásky. Jsi symbolem pouta, které je mezi námi. Proto se jmenuješ Mezi.“
„Dost zodpovědná funkce,“ pomyslela si Mezi, „být symbolem lásky. Ale já to určitě zvládnu. Spolu se svými novými páničky to společně určitě zvládneme.“
Mezi se ještě naposledy starostlivě podívala na své bratry a každého na rozloučenou důkladně očmuchala. Potom se láskyplně zahleděla na své nové páničky a vykročila z útulku ven. „A od teď je to už jen mezi námi,“ pomyslela si.
Po Mezince se svého jména dočkal také Pejsek číslo jedna. Puňťa. Sice byl ze všech nejstarší, prvorozený, ale odvahy moc nepobral. Byl to takový mazlivý ťuňťa. Nejlépe se cítil v leže na polštáři. Odvedla si ho hubená dívenka, asi desetiletá. Když společně odcházeli z útulku, zářily ji oči štěstím. A Puňťovi také. Jistě je čekají krásné společné chvíle.
Pejsek číslo čtyři
A týdny ubíhaly.
A Pejsek číslo čtyři stále čekal na svého nového pána. Každé ráno se probouzel s nadějí, že možná dnes si někdo vybere i jeho. Ale dny míjely a jeho naděje pomalu slábla. Jeho bratříčci a sestřička už dávno odešli do nových domovů, už dávno dostali opravdová jména, ale pro něj ještě nikdo nepřišel. „Proč si mě nikdo ještě nevybral? Nejsem snad stejně roztomilý a hezký jako ostatní?“ naříkal Pejsek číslo čtyři. „Život mi teda připravil pěkný osud, jen co je pravda. Jsem smolař, že většího na širém světě není. Narodil jsem se jako poslední. Do misky mi sypou jako poslednímu. Zůstal jsem tady sám, jako poslední. Vždycky budu ve všem poslední. Nejsem dost hezký a milý, aby si mě někdo vzal domů. Jsem ten nejposlednější poslední v celém vesmíru. Určitě nikdy nic nedokážu.“
Jednoho dne dorazil do útulku muž s brýlemi na nose, který hledal nějakého milého a tichého společníka na dlouhé večery. Už nebyl nejmladší, ale taktéž se o něm nedalo říci, že je starý. Vyzařovala z něj moudrost a láska. Procházel kolem kotců a každého chlupáče si pečlivě prohlížel. Když přišel k Pejskovi číslo čtyři, v jeho očích se objevil zvláštní výraz. Jako by se mu tam zažehla nějaká čarodějná jiskra.
„Kohopak to tady máme?“ řekl tichým hlasem a sklonil se k Pejskovi číslo čtyři. Pejsek zavrtěl ocáskem a podíval se na toho člověka s nadějí v očích. „Taková legrační chlupatá kulička. Na bílém kožíšku černé flíčky, občas i nějaký hnědý. Zakroucený ocásek neustále kmitá ze strany na stranu. Jedno ucho zvídavě nastražené nahoru, druhé nakřivo, jako by v půlce zlomené. Přes pravé oko velká skvrna. Oči černé jako uhel, bystře sledují co se kde šustne. Vlhký čumáček dychtivě nasává všechny okolní vůně. S tebou určitě bude zábava!“
Pán se na Pejska číslo čtyři usmál a natáhl k němu ruku, aby ho pohladil. Pejsek číslo čtyři cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Bylo to poprvé, co se k němu někdo takto přiblížil. Nevěděl, co se v takových situacích má dělat, a tak se po tom chlápkovi instinktivně ohnal packou. Trochu ho při tom škrábl drápkem. Jen tak maličko, ale škrábnutí to bylo. „Jsem já to ale kus tlačenky, takhle se předvést! Nechtěl jsem to udělat, cožpak za to můžu, že ty své neposlušné packy ještě nedokážu dobře ovládat? Snad si toho škrábnutí nevšiml,“ doufal Pejsek číslo čtyři a pro jistotu začal tu ranku tomu pánovi olizovat.
Pán to škrábnutí skutečně ani nepostřehl a nebo to přinejmenším předstíral, zvedl jako by nic Pejska číslo čtyři do náruče a pohladil ho.
„Ty jsi takový mazlík, podívejme se na tebe, jak jsi mě hezký olízl!“ zašeptal Pejskovi číslo čtyři do ouška – a pak se stalo něco, co Pejsek číslo čtyři vůbec nečekal. Něco, co se dosud v jeho životě nikdy nestalo.
Ten pán ho na to ouško, do kterého mu šeptal ta hezká slovíčka, líbnul. Dal mu na něj pusinku. V ten moment Pejsek číslo čtyři ucítil, jak se jejich srdce propojila. Nevěděl, co se to s ním děje, něco takového ještě nikdy nezažil. Jako by se někde něco velkého utrhlo a celého ho to zavalilo, takový to byl pocit.
Jenomže Pejsek číslo čtyři nic takového dosud ještě nikdy nepocítil, a proto ani nevěděl, co má v takové situaci dělat. A tak ho opět ovládl jeho instinkt. Ohnal se po té ruce, co ho hladila, ohnal se po těch prstech, které ho něžně laskaly, a malinko je zase škrábl. „To mám ale pech,“ pomyslel si Pejsek číslo čtyři, „chci se ukázat v tom nejlepším světle – ale vždycky všechno zvořu. Já za to snad ani nemůžu.“
Ten pán však zase dělal jakoby nic. Dál Pejska číslo čtyři hladil a usmíval se na něj. Pejsek číslo čtyři opatrně uchopil do své tlamičky jeden z těch prstů se škrábancem, aby ho oblízl, aby ho vyléčil od bolesti. Jenže jak už měl ten prst v tlamičce, nedopatřením také trochu skousl, asi zase ten zpropadený instinkt, a zahryzl se tomu pánovi do prstu. Teď už to ale pán nevydržel, všechno má své meze, už nepředstíral, že se nic neděje, a – vyjekl bolestí. Tázavě pohlédl na Pejska číslo čtyři. Ten se ale zatvářil jako andílek a začal pokousaný prst omluvně olizovat.
„S tebou bude legrace,“ řekl pán po chvilce. „Už jsem se rozhodl. Vezmu si tě. Vezmu si tě domů. Budeš můj. A dám ti jméno Lucky. Protože mi jistě přineseš štěstí.“
Pejskovi číslo čtyři se rozzářily oči. „Domů! A takové krásné jméno!“ Radostí se zavrtěl, seskočil tomu pánovi z náruče, rozběhl se po kotci, udělal salto a pak ještě kotrmelec.
„A nebo ne, nebudeš se jmenovat Lucky,“ smál se pániček, „když tě tak pozoruju, jaký jsi čipera, tak se budeš jmenovat Čenda. Čenda, to je to správné jméno pro takového čiperu, jako jsi ty!“
„Čenda, ok! Proč ne,“ radoval se Pejsek číslo čtyři. Opět se rozběhl, skočil páničkovi do klína, trošku ho přitom na ruce zase škrábl svými ostrými drápky, a tak tu ranku hned pro jistotu také důkladně oblízl. Ale sotva vystrčil jazyk, hned zase z pánička seskočil na zem. Jenže se mu nepodařilo dopadnout na všechny čtyři, překulil se a vymetl několik kotrmelců. Jeho ztřeštěné akrobatické vystoupení tím ale nekončilo. Hned se zase postavil na packy a splašeně pelášil dokolečka kolem pánička. Jako býk na rodeu. Skákal po něm a vesele hafal: „Jsem Čenda, jmenuji se Čenda!“
„Ty jsi mi ale malé torpédo,“ smál se pániček. „A víš ty co, takové torpédo se snad ani Čenda jmenovat nemůže. Takový malý divočák jsi! Vždyť ty lítáš jako raketa. No ano, už to mám, budeš se jmenovat Rakeťák, Baz Rakeťák! Jako ta postavička z toho kresleného filmu.“
Pejsek číslo čtyři se od té doby jmenoval Baz a toto jméno mu už zůstalo. Ve svém novém domově se cítil šťastně. Jeho nový pániček ho miloval. A on mu každý den jeho lásku oplácel svou láskou. A někdy přidal k dobru i nějakou tu loužičku, rozkousanou věcičku, strženou tapetu, okousaný kus nábytku a podobnou rošťárnu. Ale pochopitelně vždy šlo jen o nehodu, omyl, malou nepozornost, roztržitost a nedorozumění. Nic, co by nespravil pohled neviňátka, sklopené uši a kajícné olíznutí.
„Někdy se holt vyplatí si počkat,“ usmíval se Baz. Ležel na měkkém polštáři a tiskl se ke svému páničkovi. Plné bříško ho sice malinko tlačilo, ale to je jen dobře, vždycky rád usínal s plným břichem. Vypadal spokojeně. Oči se mu klížily, pomaličku se propadal do snu: „Kdo si počká, ten se dočká. To nejlepší – nakonec. Poslední – je první od konce…“