Třetí, druhá, první. A co Pejsek číslo čtyři?
Dny v útulku ubíhaly pomalu. A jako by to pořád viselo někde ve vzduchu. Jako by to ti čtyři psí sourozenci měli pořád před čumáčky. Pořád na to museli myslet. Ani společné hry je tolik netěšili a dokázali je odvést od té myšlenky jen na malou chvíli. Přijde si pro nás někdo?
A pak se to stalo.
Den den nejdříve ucítili neznámý pach. Zvědavě zavětřili a hned zpozorněli: Je to něco cizího! Někdo cizí!
Pejsek číslo čtyři hbitě vyskočil na nožky, postavil se před své sourozence a nastražil uši. Za moment spatřil vysoké černé boty, které se zastavily před jeho drátěným plotem. A hned nato zelenou kamizolku, jak se hrne do jeho kóje. A pak ještě klobouk ozdobený sojčím pírkem. A husté vousy, přes které tomu člověku nebylo pořádně vidět do obličeje. A už už chtěl Čtyřka vyskočit a rafnout, pořádně se zakousnout, aby hájil své teritorium a ochránil své sourozence, ale něco ho zbrzdilo, něco mu řeklo, nedělej to.
A tak jen stál nehybně jako socha s ocáskem svěšeným mezi nohama a třeštil oči.
Naštěstí se za malý okamžik ukázalo, že jeho instinkt (nebo co to bylo) mu tentokrát poradil správně.
Člověk v těch velikých botách a zelené uniformě nebyl nepřítel.
Byl to myslivec.
A přišel si k nim pro nového psa. Přišel si pro jednoho z nich.
Myslivec chodil po kotci sem a tam a štěňata bedlivě pozoroval. Vybíral si. Psi ani nedutali, nechtěli na myslivce udělat špatný dojem. Jen Pejsek číslo čtyři opět nabyl sebevědomí a předváděl se. Pobíhal po kotci jako třeštiprdlo, hryzal do pletiva, dloubal čumáčkem do svých sourozenců, naparoval se a vůbec ukazoval svou sílu.
Myslivec si postupně vzal každého pejska do dlaní. Pohladil jej, podíval se mu do očí, prsty vyzkoušel sílu jeho zoubků a poměřil délku ocásku. Pejsek číslo jedna myslivci jen zlehýnka olízl prst. Dvojka a Trojka myslivcům prst svými jehličkami mírně stiskli, ale jen tak, aby mu nepřivodili červenou. Zato Pejsek číslo čtyři se do něj zakousl jako by to byla jitrnice a on týden nic nejedl.
Ale na myslivce to dojem neudělalo.
Opět si vzal do dlaní Pejska číslo tři, ten se mu líbil nejvíce. Chvíli si ho ještě prohlížel, převracel v dlaních a různě natáčel a všelico zkoušel, ale pak to opravdu pověděl: „Tebe jsem si vybral.“
Všichni pejsci se na myslivce překvapeně podívali. Ta věta zněla tak sladce! Tebe jsem si vybral, to by chtěl jednou uslyšet každý pejsek v útulku.
„Jsi dobře stavěný a sílu určitě taky máš. Tebe si vezmu domů. Budeš mi pomáhat při práci.“
Trojka radostí zaštěkal a olízl myslivci nos.
„Od teď se jmenuješ Brok!“
Sotva Pejsek číslo tři uslyšel své nové jméno, hned si začal představoval, jak běhá po lese a jak z nor vyštěkává lišky. Už teď byl za to na sebe pyšný a všem říkal: „Já jsem Brok, já jsem lovecký pes.“
„Ať se ti v novém domově líbí, Broku!“ loučili se s Pejskem číslo tři jeho sourozenci.
„Počkej, až tě někde potkám! Já tě proženu, to uvidíš!“ volal za ním z legrace Pejsek číslo čtyři a při těch slovech si představoval sám sebe, jak také on jde se svým novým páničkem na procházku do lesa.
Za pár dní si přišli také pro Pejska číslo dvě. Povídám přišli, protože pro psí holčičku nepřišel jeden člověk. Přišli si pro ni rovnou dva páničci: Elegantní mladý muž a krásná mladá paní.
„Mezi, Mezinko, naše!“ volali na Pejska číslo dvě ti dva lidé.
„Mezi? Mezinko? To mám být jako já?“ divil se Pejsek číslo dvě. „To volají na mne?“ Psí holčička v rozpacích pozorovala ty dva krásné páničky, ale bála se vůbec pohnout, natož k nim jít. Bála se, aby něco nepokazila. Na první pohled se jí ale ti sympatičtí lidé líbili. A když se pak k ní ta hezká paní sklonila a pohladila ji po hlavičce a když si pak k ní přidřepl i ten pán a zamával jí před čumáčkem piškotem, pochopila, že to mluvili opravdu na ni. Piškotek hned schlamstla a jako poděkování olízla tomu elegantnímu pánovi nos.
Psí holčička se však svému novému jménu nepřestávala podivovat. „Mezi? Mezinka? Takové podivné jméno,“ kroutila hlavou. Nevěděla, co její nové jméno znamená. Ale pak jí to ti dva milí lidé vysvětlili: „Jsi symbolem naší lásky. Jsi symbolem pouta, které je mezi námi. Proto se jmenuješ Mezi.“
„Dost zodpovědná funkce,“ pomyslela si Mezi, „být symbolem lásky. Ale já to určitě zvládnu. Spolu se svými novými páničky to společně určitě zvládneme.“
Mezi se ještě naposledy starostlivě podívala na své bratry a každého na rozloučenou důkladně očmuchala. Potom se láskyplně zahleděla na své nové páničky a vykročila z útulku ven. „A od teď je to už jen mezi námi,“ pomyslela si.
Po Mezince se svého jména dočkal také Pejsek číslo jedna. Puňťa. Sice byl ze všech nejstarší, prvorozený, ale odvahy moc nepobral. Byl to takový mazlivý ťuňťa. Nejlépe se cítil v leže na polštáři. Odvedla si ho hubená dívenka, asi desetiletá. Když společně odcházeli z útulku, zářily ji oči štěstím. A Puňťovi také. Jistě je čekají krásné společné chvíle.
Jen Pejsek číslo čtyři zůstal v útulku. Zatím si pro něj nikdo nepřišel.
Potká ho také jednou štěstí? Najde někdy svého nového pánička?