Třetí, druhá, první. A co Pejsek číslo čtyři?
Dny v útulku ubíhaly pomalu. Pořád na to museli myslet. Jako by to pořád viselo někde ve vzduchu. Přijde si pro nás někdo?
A pak se to stalo.
Ten den nejdříve ucítili neznámý pach. Zvědavě zavětřili a hned zpozorněli: Je to něco cizího! Někdo cizí!
Pejsek číslo čtyři hbitě vyskočil na nožky, postavil se před své sourozence a nastražil uši. Za moment spatřil vysoké černé boty, které se zastavily před jeho drátěným plotem. A hned nato zelenou kamizolku, jak se hrne do jeho kóje. A pak ještě klobouk ozdobený sojčím pírkem. A husté vousy, přes které tomu člověku nebylo pořádně vidět do obličeje.
Výhružně zavrčel a přísně se na toho cizáka podíval: budu hájit své teritorium! Přikrčil se, vycenil zuby: ještě krok a rafnu tě! A už už se chtěl odrazit k útoku, ale něco ho zbrzdilo. Něco mu pošeptalo: Nedělej to!
A tak zůstal stát nehybně jako socha s ocáskem svěšeným mezi nohama.
Naštěstí se za malý okamžik ukázalo, že jeho instinkt (nebo co to bylo) mu tentokrát poradil správně.
Člověk v těch velikých botách a zelené uniformě nebyl nepřítel.
Byl to myslivec.
A přišel si k nim pro nového psa. Přišel si pro jednoho z nich.
Myslivec chodil po kotci sem a tam a štěňata bedlivě pozoroval. Vybíral si. Psi ani nedutali, nechtěli na myslivce udělat špatný dojem. Jen Pejsek číslo čtyři opět nabyl sebevědomí a předváděl se. Pobíhal po kotci jako třeštiprdlo, hryzal do pletiva a dloubal čumáčkem do svých sourozenců.
Myslivec si postupně vzal každého pejska do dlaní. Pohladil jej, podíval se mu do očí, prsty vyzkoušel sílu jeho zoubků a poměřil délku ocásku. Pejsek číslo jedna myslivci jen zlehýnka olízl ruku. Dvojka a Trojka myslivcům prst svými jehličkami mírně stiskli, ale jen tak, aby mu nezpůsobili ani škrábaneček. Zato Pejsek číslo čtyři se do něj zakousl jako by to byla jitrnice a on týden nic nejedl.
Ale na myslivce to dojem neudělalo.
Opět si vzal do dlaní Pejska číslo tři, ten se mu líbil nejvíce. Chvíli si ho ještě prohlížel, převracel v dlaních a různě natáčel a všelico zkoušel, ale pak to opravdu pověděl: „Tebe jsem si vybral.“
Všichni pejsci se na myslivce překvapeně podívali. Ta věta zněla tak sladce! Tebe jsem si vybral, to by chtěl jednou uslyšet každý pejsek v útulku.
„Jsi dobře stavěný a sílu určitě taky máš. Tebe si vezmu domů. Budeš mi pomáhat při práci.“
Trojka radostí zaštěkal a olízl myslivci nos.
„Od teď se jmenuješ Brok!“
Sotva Pejsek číslo tři uslyšel své nové jméno, hned si představil, jak běhá po lese a jak z nor vyštěkává lišky.
„Já jsem Brok, já jsem lovecký pes!“ hafal a radostí poskakoval, jako by ho už zítra čekala honitba.
„Ať se ti v novém domově líbí, Broku!“ loučili se s Pejskem číslo tři jeho sourozenci.
„Počkej, až tě někde potkám! Já tě proženu, to uvidíš!“ volal za ním z legrace Pejsek číslo čtyři a při těch slovech si představoval sám sebe, jak také on jde se svým novým páničkem na procházku do lesa.
Za pár dní si přišli také pro Pejska číslo dvě. Povídám přišli, protože pro psí holčičku nepřišel jeden člověk. Přišli si pro ni rovnou dva páničci: Elegantní mladý muž a krásná mladá paní.
„Mezi, Mezinko, naše!“ volali na Pejska číslo dvě ti dva lidé.
„Mezi? Mezinko? To mám být jako já?“ divil se Pejsek číslo dvě. „To volají na mne?“ Psí holčička v rozpacích pozorovala ty dva krásné páničky, ale bála se vůbec pohnout, natož k nim jít. Bála se, aby něco nepokazila. Na první pohled se jí ale ti sympatičtí lidé líbili. A když se pak k ní ta hezká paní sklonila a pohladila ji po hlavičce a když si pak k ní přidřepl i ten pán a zamával jí před čumáčkem piškotem, pochopila, že to mluvili opravdu na ni. Piškotek hned schlamstla a jako poděkování olízla tomu elegantnímu pánovi bradu.
Psí holčička se však svému novému jménu nepřestávala podivovat. „Mezi? Mezinka? Takové podivné jméno,“ kroutila hlavou. Nevěděla, co její nové jméno znamená. Ale pak jí to ti dva milí lidé vysvětlili: „Jsi symbolem naší lásky. Jsi symbolem pouta, které je mezi námi. Proto se jmenuješ Mezi.“
„Jsem symbolem lásky!“ Mezince se radostí rozbušilo srdíčko. „Sice ještě nevím, co to přesně znamená, ale zní to moc důležitě. Určitě to zvládnu. Společně se svými novými páničky to určitě zvládneme.“
Mezi se ještě naposledy starostlivě podívala na své bratry a každého na rozloučenou důkladně očmuchala. Potom se láskyplně zahleděla na své nové páničky a vykročila z útulku ven. „A od teď je to už jen mezi námi,“ pomyslela si.
Po Mezince se svého jména dočkal také Pejsek číslo jedna. Puňťa.
Sice byl ze všech nejstarší, prvorozený, ale odvahy moc nepobral. Byl to takový mazlivý ťuňťa. Nejlépe se cítil v leže na polštáři. Odvedla si ho hubená dívenka, asi desetiletá. Čtyřka na ni štěkl, aby si ho taky všimla. Ale holčička se usmívala jen na Puňťu. Když společně odcházeli, zářily jim oběma oči štěstím.
„To mě podrž, takový válenka a ona si ho vybrala," zakroutil Čtyřka nechápavě hlavou. „S ním moc dobrodružství nezažiješ!“ odfrkl si pohrdavě, ale pak už jeho hlas jakoby posmutněl. „To sis rovnou mohla dojít do hračkářství pro plyšáka,“ dodal sklesle.
Pejsek číslo čtyři zůstal v útulku.
Pro něj si ještě nikdo nepřišel.
Lehl si na starou deku v prázdném kotci a – čekal.