O čem sní štěňata v útulku
V útulku se zešeřilo. Osvětlení na chodbě už zhaslo, jen na vysokém sloupu uprostřed výběhu poblikávala žárovka. Vrhala pod sebe matný kužel světla. Její chabé světlo dopadalo zamřížovaným oknem také do kotce se štěňaty.
Štěňátka to byla roztomilá. Jedno krásnější než druhé. Přišla na svět teprve před několika týdny a zatím neměla ani jména – ta dostanou až od svých nových páničků. Zatím jim říkali čísly – podle pořadí, v jakém se narodili.
Jednička, Dvojka a Trojka leželi vedle sebe na staré dece. Přemáhala je únava. Oči se jim klížily a občas se ozvalo tiché zívnutí.
To Pejsek číslo čtyři, nejmladší ze sourozenců, ještě pořád překypoval energií. Tomu se na kutě nechtělo nikdy. Spánek byl pro něj promarněný čas, který by mohl věnovat hrám a dobrodružství. Pobíhal kolem svých bratříčků a sestřičky s čumáčkem přilepeným k podlaze a čenichal, jestli neobjeví něco zajímavého.
„Hej, co to tam máš pod tou packou?“ šťouchl do Pejska číslo jedna.
Jednička, vyhlášený kliďas, líně pootevřel jedno oko. Chvíli v polospánku hleděl na legrační štěně s vyplazeným jazykem, jak zběsile poskakuje a mrká na něj. A pak bez sebemenšího zájmu nechal své oční víčko zase klesnout dolů.
„Že ty tam něco máš!?“ zopakoval Čtyřka a strčil do něj, tentokrát však silněji. Neschováváš si tam náhodou nějakou granulku?“ Zašťoural bráchovi pod packou, jako by tam chtěl vyhrabat díru. „Něco malého bych zblajznul!“
Jednička se malinko zavrtěl, odtáhl tlapku stranou a – jinak nic. Spal. Mohli by na něm dříví štípat, ale když se má spát, tak on spí. Jenže vtom do něj něco vrazilo. Nabouralo to do něj tak prudce, až ho to překulilo na záda. Tlapky mu vyletěly do vzduchu. Bezmocně jimi zahrabal jako brouk, když ho přetočí na krovky. Překvapeně koukal kolem sebe. Nebylo to něco, co do něj vrazilo. Byl to někdo. Čtyřka se na něj usmíval jako neviňátko a s vyplazeným jazykem před ním poskakoval jako gumový míček.
„Nech mě být,“ zamumlal ospale. „Já ti nic nevzal.“
„Jo, proč do něj furt strkáš?“ vyštěkl z opačného konce deky Pejsek číslo tři. „Tady se už spí!“
„Si jenom hrajeme,“ zahafal vesele Pejsek číslo čtyři.
„Tak do nikoho nestrkej!“
„Vždyť do nikoho nestrkám,“ odvětil Čtyřka s bezelstným úsměvem.
„Jo? Nestrkáš? Že to tak nevypadá!“ řekl přísně Trojka a měl věc za vyřízenou. Opět položil hlavu na starou deku a zavřel oči.
„Nestrkám a nestrkám, nestrkám a nestrkám,“ spustil Čtyřka. Vyrážel ze sebe slabiky jakoby rapoval. Jeho ocásek se rytmicky rozkmital. „Nestrkám a nestrkám,“ rapoval a dělal u toho taneční kreace. „Nestrkám a nestrkám…“
Trojka na něj nevěřícně vyvalil oči. „Mám do tebe taky nestrčit?“ zvýšil hlas.
„Tak to bych chtěl vidět, jak do mě nestrčíš,“ rapoval Čtyřka dál s rozjařeným úsměvem. „To bych chtěl vážně vidět, protože ty nikam nedostrkáš ani svůj tlustý zadeček!“ vyprskl smíchy.
Pejsek číslo tři zalapal po dechu. Tlustý zadek? „Co si to dovoluješ?!“
S jeho vznětlivou povahou si nebylo radno zahrávat. Jenže Čtyřka byl v ráži a dál provokoval. Což mělo stejný efekt, jako by škrtal sirkou pod sudem s benzínem.
„Že mě nechytíš, ty chlupatá koule!“
Trojka se vymrštil. Srst na jeho hřbetě se vzteky zježila. Očima šlehl po bratrovi.
Ten na něj vyplázl jazyk a rozběhl se jako by mu pod packami hořelo. „Tlusťoušku, chyť si mě!“ Pelášil dokolečka kolem staré deky a přitom si svého bratříčka neustále dobíral.
„Neprovokuj! Nebo s tebou zatočím!“
„Tak to zkus!“ Čtyřka zabrzdil těsně před bráškou a teatrálně vystrčil hruď, jakoby tam měl připíchnuté vyznamenání. „Já se tě nebojím! Já mám pro strach uděláno,“ zazpíval. Nato uskočil stranou a rozpustile křikl: „Překousnu tě jako párek, ty jedna tlustá klobásko!“
„Klobáso?“ vyjekl Trojka. Už toho na něj bylo tak akorát. Vycenil zuby a postavil se Čtyřce do cesty. Zlostí se v něm vařila krev. „Tak pojď, srabe!“
„Kdo je u tebe srab?!“ zavrčel Čtyřka s předstíranou bojovností – ale hned raději kousek couvl. Cítil, že to s Trojkou už přestává být legrace.
„Ty, ty srabe!“
Atmosféra začala houstnout.
„To, že jsi starší než já, ještě neznamená, že jsem slabší než ty!“ procedil skrz zuby Pejsek číslo čtyři.
„Tak se ukaž, prcku!“
Trojka vykročil směrem ke svému protivníkovi.
Šlo do tuhého.
Také Čtyřka udělal krok, tentokrát už ne zpět, ale dopředu. Nevinné škádlení přerostlo ve skutečný souboj o čest. Teď už nemůže ustoupit.
Oba psi zaujali výhružné pozice, hlavy nízko, zuby venku.
Pomalu se k sobě přibližovali.
Schylovalo se k bitce.
A pak k tomu došlo. Všechno se najednou zrychlilo. Vyrazili proti sobě. Srazili se hlavami až to zajiskřilo. Sťukli se a začali se přetlačovat jako dva berani.
A už už by se do sebe pustili, ale v tom mezi ně skočila jejich sestřička, Pejsek číslo dvě. „Přestaňte!“ vyštěkla. „Pořád byste se jen rvali a…“
„Nepleť se do toho!“ obořili se na ni oba psi současně. Ani na okamžik od sebe neodtrhli oči: „Co je ti po tom!“
„Je mi po tom! A hodně mi je po tom!“ nedala se odbýt jejich sestra.
„Mlč!“ zahrozil Trojka.
„A nebudu! To chcete navždy zůstat v útulku? Já teda ne!“
„Co to plácáš?“ zasyčel Čtyřka.
„Rváče si domů nikdo nevezme,“ odsekla Dvojka. „To vás nenapadlo?“
Bratři od sebe odtrhli hlavy a nechápavě stočili oči ke své sestřičce.
„Co kdyby si zrovna teď pro nás přišel nějaký pániček?“ vrhla na bratry přísný pohled. „A vy se tady rubete jako neandrtálci. Co by se asi stalo? Hned ve dveřích by se otočil na patě a nashle rváči, sbohem zabijáci, papa, děkuji, nechci!“ rozohnila se Dvojka. „Chápete? A jak k tomu přijdu já a tady Jednička?“ pokračovala. „My se neperem, ale kvůli vám pánička taky mít nebudem!“
„No tak nebudeme mít pánička, no a co?!“ vyštěkl Čtyřka. „Mě je tady dobře!“
„Když nebudeš mít pánička, nedostaneš ani jméno,“ opáčila mu sestra. „Budeš navždycky jenom číslo!"
„Mě se moje číslo líbí!"
„Ale je to jenom číslo! Ježkovy voči, ty jsi tak natvrdlý! Cožpak to nechápeš? Každé štěně chce mít své vlastní jméno, opravdické jméno, tak ze sebe nedělej hlupáka, ty – ty čtverko hloupá!"
„Já jen bránil Jedničku,“ špitl Pejsek číslo tři a zahanbeně svěsil ocásek.
Zato Čtyřka opět odmítavě zakroutil hlavou, zhluboka se nadechl, že to sestře za tu čtverku hloupou pořádně vytmaví – avšak už ze sebe nevydal ani hlásku. Mlčel. Bojová nálada ho již také opouštěla. Něco se v něm zlomilo. Ještě tomu nerozuměl, ale ta změna již proběhla. Jako by ho něco píchlo do čumáčku, tak náhle se to v něm objevilo a už to nešlo dostat z hlavy ven.
„A teď už se jde spát!“ zavelela Dvojka. „A bude tady konečně klid!“
V kotci zavládlo ticho.
Tedy skoro ticho.
Zatímco tři starší štěňata ležela vedle sebe a nořila se do hlubokého spánku, Pejsek číslo čtyři chodil dokolečka po obvodu kotce. Skrz zamřížované okno mu k tlapkám dopadaly jen matné paprsky světla. Občas o cosi zavadil, čumáčkem do něčeho narazil nebo drápkem štrajchl o pletivo. V hlavě se mu honily myšlenky. Potřeboval si je srovnat.
„Co když si mě z útulku nikdy nikdo nevezme?“
„To přece nechci.“
„Co když si je někdo odvede – a já tady navždycky zůstanu sám?“
Pokradmu pohlédl ke staré dece. Vystupovala ze tmy jako ostrov. Siluety štěňat na ní klidně ležely.
„To přece nechci.“
Obešel kruh kolem kotce.
„Co když nikdy nebudu mít jméno?“
„To přece nechci.“
Obkroužil další kolečko.
A s každým dalším opsaným kruhem kolem kotce nabýval na jistotě: „To přece nechci!“
A pak se ten kruh, po kterém chodil a v jehož středu oddechovaly tři chundelaté kožíšky, jeho sourozenci, začal pozvolna zmenšovat. Pejsek číslo čtyři se přibližoval ke své psí smečce.
Ráno se probudili všichni čtyři vedle sebe. Schoulení do jednoho klubíčka. Leželi na jedné hromádce a nechávali v sobě doznívat sen. V tom snu se na ně někdo usmíval, hladil je a škrabkal v kožíšku. Říkal jim sladká slovíčka a každému pošeptal do ouška i to nejdůležitější slovo. TO slovo. Jméno. Opravdické jméno.
Kde je ten člověk? Kdo to byl? Přijde?