Pohádka o dýni
Byla žila jednou jedna Dýně a ta měla dceru Dýničku. Když Dýnička dozrála do věku, ve kterém dýně opouštějí rodičovskou zahrádku, matka Dýně rozhodla, že její dcera Dýnička zkusí štěstí ve světě.
„Jsi nádherně baculatá, všechny dýně, tykve, a dokonce i melouni by ti mohli závidět, jak jsi kulaťoučká!“ povídá máma Dýně své dcerušce Dýničce.
„Díky, mami,“ řekla Dýnička a zamrkala svýma krásnýma očima. Přitom se nadmula pýchou, takže se najednou zdála být ještě větší a zaoblenější.
„Tvářičky máš kulaté a zářivě oranžové jako pomeranče,“ pokračovala maminka. „Čupřinku na hlavičce hezky košatou a zdravě zelenou jako letní louku. Prdelku máš pevnou a čistou: Nikde nenahnilou, slimáky neprožranou, myšmi neprolezlou,“ vychvalovala Dýně svou dcerku Dýničku. „Však se jen podívej na sousedovic malou Tykvici, jak ta ti zespoda uhnívá; i červi prý do ní vlezli! To ty jsi jiná třída!“
„Ale mami, nepřeháněj,“ řekla Dýnička a asi se trochu zastyděla, protože její oranžová slupka najednou zčervenala.
„Ale, co bych to neřekla, je to pravda! Tykvici odvezou rovnou na kompost. Ani ten kompot z ní neuvaří, žádný užitek z ní nikdy nebude. To tebe čeká jinačí budoucnost!“
„Chudinka Tykvice, byla to moje kamarádka,“ vzdychla Dýnička. „Než se do ní dali ti červi. Pak už jsme se moc nekamarádily.“
„To se ví, vždyť tobě dali certifikát BIO – a to na sebe musíš dávat pozor, na to jsou přísná pravidla.“
„Já vím.“
„A teď nastal ten nejvhodnější okamžik, abys všem ukázala, co v tobě vězí. Je podzim a všichni shánějí krásné dýně. Bude o tebe velký zájem. Půjdeš do světa!“
„Dobře, maminko,“ Dýnička souhlasně přikývla.
„Už jsem to vymyslela. Nepošlu tě někam do obyčejného supermarketu. Nechám tě odvést na farmářský trh.“
„Na farmářský trh?“
„No jistě, jsi bio, jsi zdravá, mladá a krásná: patříš na farmářský trh,“ pověděla matka Dýně rozhodně. „A navíc tam nakupuje jen samá lepší společnost a naši ekologicky smýšlející přátelé,“ dodala s nadšením.
„Jak myslíš, maminko.“
„Jojo, už jsem se rozhodla. Tam si najdeš ženicha. Tam si najdeš toho pravého, který také v tobě najde to opravdové zalíbení – a láskyplně tě vydlabe.
„Cože???“ vytřeštila Dýnička hrůzou oči. „Vydlabe???“
Dýně Dýnička o dlabání nechtěla ani slyšet. „Přeci jsem celé jaro a léto netvrdla na zahrádce pro nějakého takového hejhulu, který myslí jen na to své dlabání!“
„Vždyť je to čest, Dýničko, jen ty nejlepší z nás vydlabou!“
„To jsem se rovnou mohla hned zjara vydat napospas myším, které mne chtěly vykousat – a já se jim nedala! Protože jsem si myslela na víc! Cožpak jsi mne, mamino, tak svědomitě vychovávala, doslova vypiplala ze semínka, jen proto, aby se ze mne stala nějaká vydlabaná dýně, která má na Halloween strašit děti?“
„A víš, že jo,“ odvětila matka dýně a vůbec nechápala, že se Dýnička na vydlabání příliš netváří.
Tatínek dovyprávěl pohádku až sem a teď už neví, co dál, jak by měla pohádka o Dýni pokračovat. Proto se ptá své malé holčičky, jestli mu poradí, co s tím, jak to bude dál. A holčička samozřejmě hned ví, hned má ve všem jasno a povídá: „Maminku se musí poslouchat, to je jasný, ale nikdo nechce skončit vydlabaný, že? A ještě k tomu vypadat strašidelně jako dýně na Halloween!“
„To asi ne, no.“
„Určitě by měl přijet nějaký princ na koni nebo přiletět hodný upír a Dýničku zachránit!“ rozhodla holčička.
A tak tatínek vypráví: Je temná noc, měsíc smutně visí nad polem, na kterém rostou dýně. Nad polem, které je teď v noci poseté také havrany. Havrani jsou černí jako smrt. Havrani sedí na poli a spí. Spi jako mrtví. Všude vládne klid. Je ticho jako v hrobě.
Vtom se do toho hrobového ticha ozve pronikavé hvííízd. A hned vzápětí na to hrozivé: Krááá, krááá.
Všichni ptáci z dýňového pole znenadání vzlétnou a zděšeně letí pryč. Ve vzduchu se kvapně formují v jednolité obrovské černé mračno, krá, kráá. Hejno zběsile odlétá kdovíkam, hlavně conejdál.
Netrvalo to déle než pár vteřin a pole osiřelo. Mohlo by se zdát…
Ale skutečnost je jiná, mnohem děsivější: uprostřed pole stojí hrůzostrašná postava. Dlouhý plášť s rudou podšívkou. Pod černým oblekem zasvítila jeho sněhobílá košile. V měsíčním světle se zablýskly jeho špičaté zuby. Upír.
Upír se rozhlíží kolem sebe. Všude vidí dýně. Jenže dobře ví, že není dýně jako dýně. Že není jedna jako druhá. Vybírá si. Vybírá si tu nejlepší. Vznáší se nad polem plným dýní a pečlivě vybírá svou budoucí oběť.
A pak ji spatřil. Hned za tou přezrálou. Vedle té nahnilé tykve. Dýně jako žádná jiná. V měsíčním svitu září jako zlatý poklad.
„Opravdu jsi krásná, již brzy budeš mou,“ šeptá dýni fascinován její krásou a svými ostrými nehty se jí rozněžněle zarývá do slupky. Chystá se ji utrhnout. Pod pláštíkem tmy ji chce tajně sklidit z pole.
A ta dýně ani nepípne, když se po jejím baculatém tělíčku sápou strašlivé upíří pařáty. A ta dýně mlčí jako ryba, když se nad její košatou čupřinkou sklání krvelačný upír. A ta dýně ani nezadutá, když na svých tvářičkách jako pomerančích ucítí smrdutý upíří dech. Ta dýně strachem a hrůzou oněměla.
Byla to dýně Dýnička.
Potom upír dýni zvedl nad hlavu, aby si ji v paprscích měsíčního světla lépe prohlédl: „Ach, u všech transfúzí, opravdu jsi tak spanilá a krásná!“
Avšak dýně Dýnička upírovi za lichotivá slova nepoděkovala. Ani brvou nehnula. Ani se nezarděla. Stále mlčí.
Až se po chvíli upír dostatečně nabažil té dýňové krásy a až mu pod tíhou obrovské dýně příliš zeslábly paže, rozhodl se schovat dýni pod svůj plášť. A už si ji také pod svůj plášť cpe. Skoro se mu tam nevejde, jak je veliká. Rve ji tam ze všech sil - ale skutečně se tam celá nevejde.
„Tak tě nechám čouhat ven!“ Koneckonců na tom nesejde, říká si, pokud by mě někdo s kradenou dýní načapal, tak ho stejně zneškodním.
„Vysaju ho do poslední kapičky,“ zachechtá se do ticha dýňového pole a hrozivě vycení špičáky.
Načež se ještě pro jistotu rozhlédne kolem sebe, jestli ho přece jen někdo nemohl přistihnout při činu. Ale nikoho nevidí, nemusí se tedy zdržovat zneškodňováním náhodného svědka – a vznese se i s dýní Dýničkou nad pole. Tedy chce se vznést, snaží se odlepit od země, chce s Dýničkou odletěl, ale Dýnička je příliš těžká, upír s ní nedokáže vzlétnout. Poskakuje po poli s dýní pod pláštěm a ne a ne se dostat do vzduchu.
Co teď, říká si, ale odpověď už předem zná: sahá do kapsy svého saka, vytáhne malou plechovku s krví, jedním cvaknutím zubů prorazí do víčka dírku a na jeden zátah vypije posilující nápoj. A pak se znova s vypětím všech sil odrazí od země a konečně se mu podaří dosáhnout minimální letové hladiny: Upír odlétá pryč. I s dýni Dýničkou.
Míří ke svým synovcům netopýrům. Na jejich strašidelný hrad plný duchů, bezhlavých rytířů, bílých paní, strašidel a jiných prapodivných bytostí a oblud. Pronajímá si tam cimru. Není to sice žádné hogo fogo, na rozdíl od jeho soukromého hotelu v Transylvánii, ale zase to má odsud blíže do srdce Evropy. A srdce rovná se krev – a krev, tu on tuze rád.
Netopýři doma ve svém strašidelném hradě visí hlavičkami dolů a pozorují svět, který je vzhůru nohama. Tu spatří strýce upíra, jak se vláčí s obrovskou oranžovou dýní.
„Strýc upír letí, už letí, letí, upír letí, strýc letí,“ ozývá se ze všech stran.
Upír vpadne oknem do světničky, kterou si v netopýřím hradu pronajal, a hned se začne rozhlížet: hledá nějakou židličku, na které by si odpočinul, a hlavně stůl, kam by tu těžkou dýni mohl složit. Jenže stůl je přibitý ke stropu a dýně na něm nedrží, pořád padá k podlaze. A jelikož strýc upír je sice krvelačná bestie, ale není to žádný hlupák, hned pozná, o co tady jde a na čem je. A po chvilce snažení svůj marný boj s gravitací vzdává.
„A co už,“ mávne rukou, „vydlabu si tě tady na netopýřím stropě, co ty na to?“ povídá rozšafně strýc upír a mrkne přitom na dýni Dýničku. „Vždyť ten netopýří strop koneckonců vypadá jako naše normální upíří podlaha – a hlavně je dole, ne nahoře.“
Dýně Dýnička na to však nic neříká. Dál se tváří jakoby si ještě stále hověla tam kdesi doma na poli. Jakoby se jí to ani netýkalo. Mlčí.
A upír stejně na její reakci nečeká, je mu jedno, co si o jeho záměru Dýnička myslí. Vycení své dlouhé špičaté zuby a zahryzne se. Zahryzne se Dýničce doprostřed obličeje. Škubne hlavou, vyplivne malý kousek slupky z dýně. Zahryzne se, škubne, vyplivne… a tu se objeví malý nosánek.
A upír hryže a hryže, zakusuje své špičáky a dlabe a plive, plive kolem sebe slupky z dýně Dýničky. Malí netopýři ho při tom zvědavě pozorují a on hryže a trhá, kouše a dlabe a plive a zakusuje se – a pak se konečně na strejdu upíra zazubí děsivá halloweenská dýně.
Strýc upír je se svým dílem spokojen.
Zašmátrá v kapse svého saka, vytáhne zavařovací sklenici se světluškami a sklenici důkladně protřepe. Musí světluškám dobít baterky. Pak celý obsah sklenice nasype dovnitř vydlabané dýně Dýničky.
A už stojí dýně Dýnička za oknem strašidelného hradu a shlíží do širé krajiny pod sebou. Světlušky v jejích útrobách usilovně svítí svými malými lucerničkami a kdykoliv se vydlabané dýni Dýničce podaří svým hrůzostrašným zjevem vystrašit kolemjdoucího, mají zlomyslnou radost. I upír se vždycky rozchechtá a spolu s ním i malí netopýrci. Jen dýně Dýnička stále mlčí a dělá, že tam není.
„A osud dýně Dýničky byl naplněn přesně podle maminčina přání a jejího rozhodnutí,“ uzavřela holčička tatínkovu pohádku.
„Nójo, maminku se musí poslouchat, ta má vždycky pravdu,“ povzdechne si tiše tatínek, „i kdyby byl svět vzhůru nohama a upíři na polích kradli dýně.“
Přeji strašidelný HALLOWEEN!!! A nezapomeň na triko s halloweenským motivem.