Cizí motor
Tu mrazivou noc zastavilo auto dole u potoka. Rex dobře znal předení motoru Jakubova terénního auta a po zvuku poznal také vozidla Jakubových přátel a známých, která k nim jezdívala. Tento automobil k nim nepatřil.
Rex byl mladý německý ovčák. Žil s lesníkem Jakubem a jeho ženou Markétou na kraji lesa. Své páničky nadevše miloval, ale rozhodně se neřadil k těm domácím mazlíčkům, kteří se celé dny jen válejí na gauči a vystrkují bříško k mazlení. Rex byl velmi energický pes. Jeho největší vášní bylo hlídat dům a zahradu před zloději a nezvanými vetřelci.
Na cestičce za plotem se mihly dva stíny. Rex zpozorněl. Nastražil uši. Vyčkával. Dva lidé v těžkých kabátech tiše prošli kolem branky. Tváře skryté hluboko v kapucích. Vzduch kolem se nasytil jejich pachem. Rex opustil svůj vyhřátý kotec a pomalým krokem se vydal na obhlídku svého teritoria. Ve sněhu po nich zůstávaly stopy. Na konci plotu se ostražitě rozhlédli a zamířili dozadu ke stodole. Ale to už jim Rex byl v patách.
Ve sněhu přibývaly také otisky jeho tlapek. Ti dva o tom ale ještě nevěděli. Zatím. Pohyboval se tiše jako stín. Nos pracoval naplno – tabákový dým, čpavý zápach alkoholu, pot a ještě něco jiného. Kov. Nářadí.
Sledoval je. Zastavili se u stodoly. Vevnitř bylo uskladněno seno a palivové dřevo. A taky sekačka na trávu, motorová pila a další technika a nářadí. Jeden z cizinců vytáhl baterku a namířil úzký paprsek světla na zámek. Druhý prohrabal kapsu a vylovil něco, co zacinkalo.
Rex zůstal stát u rohu plotu a pozoroval je. Dech mu vycházel z tlamy v pravidelných obláčcích páry. Ještě ne. Jakub ho učil trpělivosti.
„Sakra, Fero, pospěš si," zavrčel tlumeným hlasem ten s baterkou.
„Už to… skoro… mám…"
Rex se rozhodl.
Výbuch hlasu, který se vyrval z jeho hrdla, otřásl tichem zimní noci jako výstřel. Krátký hluboký štěkot. Pak druhý. Pak série rychlých, zlostných varování, která se rozlétla mezi stromy a odrazila od stěn stodoly.
Oba muži sebou škubli. Baterka přejela obloukem přes sníh.
„Pes! Tam je pes!"
„Vidím, vidím, běž!"
Ale Rex jim nedal ani vteřinu k rozmýšlení. Přeskočil závěj, která mu sahala po břicho, a vyrazil za nimi. Nechtěl je pokousat ani jinak zranit – to by udělal jen v krajní nouzi. Ale musel je odehnat pryč. Musel jim dát najevo, že tenhle pozemek má svého pána. Zběsilou rychlostí se řítil na ty dva nezvané hosty.
Mezitím někde daleko za ním zaskřípěly dveře chalupy.
„Rexi!" zaduněl vzduchem Jakubův hlas, malinko ještě zastřený spánkem. Na verandě se rozsvítilo světlo. „Rexi, ke mně!"
Pes se zastavil.
Ale to už si vetřelci probourávali cestu přes závěje zpátky dolů k potoku. Jeden z nich zakopl, ale hned se bleskově zvedl a pokračoval v úprku. Rex zdálky kontroloval jejich útěk. Hlavu měl vztyčenou, uši vzpřímené. Nozdry nasávaly vzduch. Cítil, jak pach těch vetřelců slábne. Ještě jednou krátce zaštěkal – pro jistotu. A vydal se poslušně zpět ke stavení za voláním svého pána.
Na verandě našel Jakuba v pyžamu. Otřel se mu o nohu a sedl si vedle něj. Jakub zasvítil baterkou za plot. Čerstvé stopy ve sněhu mizely dolů ke svahu.
„Dobrý pes," řekl tiše. Pohladil Rexe dlaní po hlavě. „Dobrý pes."
Rex zavrtěl ocasem. Jako pokaždé, když ho Jakub chválil. A pak opět uslyšel zvuk toho cizího motoru. Auto se začalo vzdalovat. Dnešní hrozba byla zažehnána.