Dárek k MDŽ
Terezka nejdříve nevěděla, co to je. Myslela si, že se jí to možná jen zdálo.
Zastavila koloběžku a naklonila se blíž k trávě u cesty. Ne, opravdu se nepletla. Zpod trávy vykukovaly malé bílé kvítky. První sněženky! Terezka se usmála. Tak už konečně přišlo jaro. Ve stínu bylo sice ještě docela chladno – babička by řekla, že sluníčko je zatím zubaté – ale Terezce to vůbec nevadilo. V červené bundě a s čepicí naraženou až k obočí naskočila na koloběžku a opět se rozjela po klikaté cestičce, která se vinula kolem potůčku.
Bambulka na čepici poskakovala sem a tam, jak se Terezka hbitě odrážela. Byla to její první letošní jízda, ale hned bylo poznat, že ze svého koloběžeckého umění od loňska nic nezapomněla. Svištěla parkem a zvědavě se rozhlížela kolem.
Park vypadal po zimě trochu jinak. Tráva byla ještě místy žlutá, ale tu a tam už se objevovala svěží zelená. A zpod trávy vykukovaly ty sněženky – a vtom ji to napadlo: „Co kdybych mamince natrhala kytičku sněženek?“
Tatínek jí přece říkal, že se zítra bude slavit MDŽ a že by měla dostat kytku každá žena.
„MDŽ znamená Mezinárodní den žen,“ vysvětloval jí cestou do parku tatínek. „Slaví se každý rok osmého března.“
„To mají všechny ženy svátek najednou? V jeden den?“ divila se Terezka.
„Tak trochu jo. Je to den, kdy si připomínáme, že jsou ženy velmi důležité. A že si jich vážíme.“
„To je snad jasné, ne?“
„Dnes už ano. Ale dříve to tak nebylo. Dřív ženy třeba nesměly ani volit. Neměly tolik práv jako muži.“
„A jak se MDŽ slaví?“
„Řekneš mamince, že jí máš ráda a dáš jí pusu. A taky babičce a tetě. A třeba jim ještě nakreslíš obrázek, něco vyrobíš, dáš kytičku. A obejmeš.“
Terezka dojela k tatínkovi. Vyskočila z koloběžky a ručičkou ukazovala kamsi do trávy.
„Co kdybych mamince natrhala kytičku sněženek? K tomu MDŽ,“ povídala nadšeně.
„To není dobrý nápad,“ zakroutil hlavou tatínek, „v parku se kytičky nesmějí trhat. Raději mamince doma nakresli obrázek.“
Terezka trochu zklamaně sklopila oči. Tatínek má pravdu. Kytičky jsou v parku pro všechny.
Ale nakreslit obrázek, to není jen tak. Terezka se zamyslela. Ono se řekne „nakresli obrázek“, ale co? Co mám mamince nakreslit? A babičce! Nesmím zapomenout ani na babičku. A komu bych ještě měla něco nakreslit? Těch obrázku bude… Celou cestu z parku domů to Terezce vrtalo hlavou.
Doma si sedla ke svému malému stolečku a přemýšlela.
Co všechno máma dělá každý den? Vaří, čte mi pohádky, drží mě za ruku u doktora, zavazuje mi tkaničky u bot, směje se, i když je unavená. A babička? Učí mě péct perník, vypráví mi o dávných časech a vždycky pro mě najde v kabelce bonbónek.
Terezka si vzala papír a pastelky a začala kreslit. Nakreslím růži pro maminku – protože je krásná. Sedmikrásku pro babičku — protože její ruce hezky hladí. A tulipán pro tetu Lucku – protože si se mnou hraje na obchod.
Když odpoledne maminka přišla z práce domů, Terezka k ní spěchala s obrázkem v ruce. Hned jí ho strkala před oči.
Maminka se překvapeně podívala na obrázek, pak na Terezku, usmála se a vzala svou holčičku do náruče. Nikdo z nich nemusel nic říkat.