Katcha fight!
Ve třídě to vřelo. Hned na začátku velké přestávky se skupinka spolužáků shlukla kolem první lavice. Do zvonění zbývalo necelých pět minut a ještě nebylo rozhodnuto o vítězi. Padne dneska už konečně třídní rekord? Od minulého týdne ho drží Bája s neuvěřitelným časem jedna minuta a čtyřicet osm vteřin.
„Jedeme, Robine, jedeme, Robine!“ volaly děti a počítaly: „Jedna, dvě, tři…“
Robin nespouštěl ze své káči oči. Jako by ji hypnotizujícím pohledem pobízel k další a další otáčce. Také všechny ostatní děti zaujatě pozorovaly, jak se káča točí. Jen Jana pokradmu pokukovala po Robinovi. Zamilovaně se na něj culila. Za dvacet pět vteřin se hračka zastavila a převrátila na bok.
Pak přišla na řadu Jana. Její bílá káča se třpytkami vypadala jako baletka. Při točení házela odlesky – třicet, třicet jedna, třicet dva… a třicet tři… a konec.
Jana se spokojeně usmívala. Překonala svůj osobáček. A Robin na ni právě mrknul!
„Ucházející,“ okomentovala její výkon Petra.
Ale to už se za jejími zády zhluboka nadechoval Pája. Pozvedl svou káču nad hlavu a druhou rukou své spolužáky, kteří stáli kolem lavice, rozhrnul jako závěs. Věřil si. Věřil, že dnes určitě překoná rekord. Předklonil se nad lavici a umístil svou káču přesně doprostřed. Bylo to vlastně jen obyčejné ozubené kolečko ze starých hodin, ale Pája ho dokázal roztočit tak rychle, že by předehnalo i čas, kdyby to v nějakém tom paralelním světě bylo možné…
Opět se několikrát nadechl a pak pomalu, hlubokým hlasem jako konferenciér při boxerském zápase pronesl svou oblíbenou hlášku: „Katcha Fight!“
A uvedl káču do pohybu. Roztočil ji ze všech sil.
„Yeesssss!“ vykřikl nadšeně.
Káča se rozkmitala a zběsile pelášila po stole – jenže už po osmi vteřinách se převrátila na bok a skutálela se z lavice na podlahu. Pája překvapeně otevřel pusu.
Tentokrát příliš nezazářil. Když za malou chvíli vlezl pod lavici pro své ozubené kolečko, nejraději by tam zůstal schovaný. Nebylo mu do řeči.
„Teď já!“ vykřikla Petra a drala se dopředu. Její ručně vyřezávaná káča vypadala starodávně. A taky že byla. Dostala ji od svého dědečka, který si s ní sám kdysi hrával. Petřina káča se točila pomalu a majestátně jako by tančila valčík – a hlavně se točila dlouho. Děti počítaly: „Třicet osm, třicet devět, čtyřicet…“
Zastavila se až po minutě a dvaceti šesti vteřinách. To už se Petra ale dobrou půlminutu pyšně naparovala. V průběžném pořadí se posunula na první místo.
„Jak jsi to dokázala?“ udiveně na ni pohlédl Pája.
Petra se ušklíbla: „Ty máš svaly, já mám – že by čáry?“
„Tak jo, Pepo, jsi na řadě!“ Bája ukázala prstem na svého spolužáka. „Jestli to teď nedáš, druhou šanci už nedostaneš. Zvoní za minutku.“ Sama se jako držitelka třídního rekordu dnešního klání neúčastnila, místo toho vykonávala funkci arbitra.
Pepovu káču vyrobenou ze setrvačníku z autíčka všichni obdivovali. Její design byl úchvatný. Nalepené samolepky jí dodávaly futuristický vzhled. Vypadala jako závodní stroj z nějakého sci-fi filmu.
Pepa si dlaně otřel o kalhoty, aby mu neproklouzly. Káča v jeho prstech jen bleskla a roztočila se jako vrtule helikoptéry, až se zdálo, že levituje. A taky že jo! Pepovo sci-fi plavidlo vzlétlo z lavice! Káča se vznesla, vyletěla do výšky a ve vzduchu opustila lavici. Zabzučela třídou jako rozzuřený čmelák a zamířila si to ke dveřím.
A ve stejnou chvíli se ty dveře otevřely…
A objevil se v nich pan učitel Lukáš…
Pepova káča stále letěla vzduchem. Rovnou k panu učiteli…
Vžúúúúnk!
Celá třída na pana učitele Lukáše upřela oči.
Měl v ruce stoh opravených písemek a na nose brýle, které mu vždycky trochu sklouzávaly.
Začalo zvonit na hodinu. A přesně v tom okamžiku, když se ozval zvonek, Pepova káča trefila pana učitele do břicha.
Kontakt!
Učitel nadskočil. Úlekem sebou trhl. Kdyby měl na hlavě nějaké vlasy, určitě by se mu teď hrůzou zježily. Zaječel. Kdo to na mě vystřelil, problesklo mu hlavou. Atentát? Chytil se za břicho. To už se ale káča od břicha odrazila a svezla se po kalhotách k zemi. Co je to za podivný projektil? Tajný vojenský dron? Prudce se po té střele ohlédl. Při tom nenadálém pohybu mu ruplo za krkem. Aúúú! Brýle mu sklouzly na špičku nosu. Papíry mu vypadly z ruky. A rozletěly se po třídě. Vypadalo to, jako kdyby je rozhodil z televizní obrazovky samotný Večerníček.
Žactvo ztuhlo. Někdo asi zastavil čas. Že by to Pájovo ozubené kolečko přece jen mělo takovou moc? Ve třídě zavládlo ticho. Ticho jako uprostřed vyučování při psaní testu. Ticho jako při návštěvě pana inspektora. Jen dobíhající Pepova káča pomalu narážela do učitelovy pravé boty.
Ťuk.
Ťuk.
Ťuk – a pak už nic.
„To… to… to jsou písemky z…,“ vysoukával ze sebe pan učitel Lukáš. „Di… diktát…“ V žácích by se krve nedořezal. Už si představovali, že teď dostanou ten nejhorší trest v dějinách školství.
Učitel se opatrně sehnul pro káču. Prohlížel si ji. Převracel ji v dlani. Pak si promnul zasažené břicho, napřímil se a přísně se zeptal: „Komu to patří?“
Pepa se rozklepal ještě více než doposud (a to už se teda klepal náramně). Kuňknul: „Mně.“
Učitel si posunul brýle zpátky ke kořenu nosu a změřil si provinilce od hlavy až k patě. „Dal jsi do toho trochu moc síly, nemyslíš?“
Pepa svěsil hlavu.
Učitel se rozhlédl po třídě. Zděšené obličeje dětí. Všude se válejí opravené diktáty.
„Dobře tedy. Jak chcete,“ řekl po chvíli. „Výzva přijata.“ Sáhl do kapsy, prohrábl ji a vytáhl z ní něco maličkého.
„Toto kolečko jsem kdysi vymontoval ze staré počítačové myši.“ Držel tu věc mezi prsty a ukazoval ji třídě. „A speciálně ho upravil. Vdechl mu nový život. Především si povšimněte těchto oranžových proužků po stranách. Za malou chvíli je již nespatříte. Za chvíli si budete myslet, že se díváte na ohnivý přízrak! Toto je má super turbo káča alias Ohnivý čert 2000! A teď vám názorně předvedu, jak se točilo v minulém tisíciletí. Jak se točívávalo za nás! Jaký tady máte rekord?“
Třída na učitele nechápavě hleděla. Jen Bája, protože byla ze všech nejbystřejší, pochopila, co se pan učitel tak sáhodlouze snaží povědět a na co se ptá – a špitla: „Jedna minuta a čtyřicet osm sekund.“
„Slušné,“ pokýval hlavou pan učitel Lukáš. „Opravdu slušné. Nicméně teď budete svědky toho, jak se přepisuje historie,“ usmál se. „Stopuj to!“ dodal ještě, vyhrnul si rukávy a prokřupnul prsty. Tvářil se soustředěně, jako by se chystal na souboj s drakem. A pak svou malou káču s oranžovými pruhy vyslal do rotace.
Ohnivý čert 2000 se s tichým, hypnotickým bzučením roztančil po desce stolu. Oranžové pruhy se slily v záblesky ohně. Čertík se na lavici vrtěl a šlehal přitom kolem sebe plameny. Minuta se změnila ve dvě, pak ve dvě a půl. Děti jen zíraly s otevřenou pusou.
„Tři minuty čtrnáct,“ zahlásila nakonec Bája.
„Tak to bychom měli. Jeden rekord padl,“ usmál se vítězně pan učitel Lukáš. „A teď ještě vyřešit ty nešťastné diktáty. Objevilo se nám tady totiž několik taky rekordmanů…“