Velikonoční pohádka
Jaro už bylo v plném proudu. V parku se už zazelenala tráva, kvetly krokusy a vzduch voněl tak, že se člověku ani nechtělo být doma. Jenže doma se dnes být muselo – Velikonoční pondělí se blížilo a vše bylo potřeba připravit.
Lukášek pobíhal po bytě s proutky v ruce a nadšeně volal: „Tati, tati, podívej! Už to skoro mám!“
V ruce držel čerstvě upletenou pomlázku. Byla sice trochu křivá, ale držela pohromadě – a to bylo hlavní.
„Mno…,“ pokýval uznale hlavou tatínek Josef, „nevypadá věru zle.“
Lukášek se rozzářil.
To v rohu místnosti panovala úplně jiná nálada. U stolu tam seděla Petruška, Lukášova sestřička, mračila se a štětcem natírala vajíčko na modro.
„To je tááák nespravedlivé,“ zamumlala.
„Co je nespravedlivé?“ zeptal se Lukášek, aniž by zvedl oči od své pomlázky.
„No tohle celé!“ odsekla Petruška. „Ty si budeš chodit s pomlázkou, dostaneš vajíčka a sladkosti… a já? Já tady musím malovat vajíčka a ještě mě každý kluk zmlátí!“
Lukášek se zarazil. „Nezmlátí… přece… vyšlehá.“
„To je úplně jedno!“ zamračila se Petruška. „Prostě mě budou bít. A já jim za to ještě poděkuju vajíčkem. To je teda vážně spravedlnost…“
Maminka Barbora, která všechno slyšela z kuchyně, přišla blíž a posadila se k Petrušce.
„Víš, proč se to vlastně dělá? Proč máme tu tradici?“ zeptala se klidně.
Petruška si odfrkla. „Protože se kluci pořád perou a na Velikonoce mají výmluvu, že můžou.“
Tatínek Josef se pousmál. „Mno… to by se některým klukům možná líbilo,“ řekl, „ale tak to není.“
Maminka vzala do ruky jedno z vajíček a pomalu ho otáčela mezi prsty. „Kluci nešlehají holky proto, aby je to bolelo. To dělají jen darebáci. Má se šlehat jen málo, jen symbolicky. Je to tradice.“
„Je to hloupá tradice!“ zamračila se Petruška.
„Stejně jako máme zvyky na Vánoce nebo Mikuláše, dodržujeme tradice a zvyky i na Velikonoce. Vajíčka, kuřátka, beránek, zajíčci… vždyť víš – a také pomlázka. Podle velikonoční tradice proutky z mladého vrbového proutí v sobě ukrývají sílu jara a nového života.“
Lukášek zpozorněl.
„A když s nimi kluci dívky symbolicky vyšlehají,“ pokračovala maminka, „předá se jim ta svěžest a síla. Aby byly zdravé, veselé… aby, jak se říká, neuschly.“
Petruška se na maminku podívala. „Neuschly?“
„To se říká jen tak obrazně,“ usmála se maminka. „Znamená to, aby neztratily radost, energii, aby byly pořád plné života – jako je to jaro venku.“
Petruška se zamyslela.
„A proto,“ doplnil tatínek, „za vyšlehání dostanou koledníci vajíčko – jako poděkování a jako symbol nového života.“
Na Velikonoční pondělí se už ráno po celém domě ozývalo: „Hody, hody, doprovody…“
Lukášek stál u dveří, připravený vyrazit. Pomlázku měl ozdobenou barevnými stuhami.
„Tak já jdu!“ zavolal.
Petruška stála opodál. V ruce držela košíček s vajíčky. Za zády jí vykukovala maminka.
„Luki, počkej přece,“ udělala maminka krok ke dveřím, „a co my?“
Lukášek se otočil.
„Nás necháš uschnout?“
„A jó!“ Lukášek se plácl do čela.
„Ale… ale,“ spustila Petruška opatrně, „vždyť víš… nemusíš moc. Jen tak symbolicky.“
Lukášek se zašklebil: „To určitě! Nastav zadek!“ Řekl přísně.
Petruška na něj vytřeštila oči.
Lukášek sevřel v dlani pomlázku. Napřáhl se. Málem pomlázkou zavadil o strop.
„A teď drž!“ procedil ještě mezi zuby – a švih. Pomlázka zasvištěla vzduchem směrem k Petrušce. Lukášek ale v poslední chvíli svůj pohyb zbrzdil a nechal pomlázku jen lehounce dopadnout na sestřiny hýždě. Sotva se jí dotkla. A rozesmál se.
Petruška se nejdřív zatvářila překvapeně.
Ale pak se také začala smát.
„Tak jo,“ řekla nakonec a podala mu vajíčko. „Ať neuschneš!“
„To se říká obráceně, ty chytrá,“ zasmál se Lukášek.
„Já vím,“ mrkla na něj Petruška.