Josef Čapek: Hraní (Povídejme si, děti)
Hraní
Josef Čapek
Co jsme to tu posledně dělali? – I ano, božínku, už vím: co bychom tu jiného dělali, než si hráli? Všude na celém světě, ať je, jak chce, širokánský, všude po celém světě, kde je právě v této chvíli den a svítí sluníčko, zrovna teď si dětičky hrají.
A na co si hrají?
Hrají si na všechno možné, zrovna tak jako vy.
A na co si hrají třebas černošské dětičky?
Černošské dětičky? Ó jej, ty si hrají právě na takovou honěnou jako vy a hrají si na schovávanou a na černošskou zlatou bábu a mají své černošské říkanky a hrají si s kamínky, v písku a hrají si na všechno, co je jen napadne, zrovna tak jako vy.
A co čínské dětičky?
Čínské dětičky? Ty mají také takové hry jako vy a jako černošské dětičky. Všude na světě jsou děti stejné. Třeba kdyby se stalo, že by sem přišli nějací čínští chlapečkové a černošské holčičky a ještě všelijaké jiné děti z nejrůznějších dalekých zemí, tak se všemi byste si mohly hrát, třebas že byste si s nimi nerozuměly. Ve hře, panečku, si rozumějí děti všechny, i kdyby každé z nich mluvilo jinou řečí.
Jejej, to by bylo hezké, já bych si chtěla hrát s čínskými a černošskými a japonskými a eskymáckými kluky a holčičkami! Tak krásně bychom si hráli a pranic bychom se nehádali. – A mají černošské a eskymácké a ty všelijaké jiné děti také nějaké hračky? Mají třebas panenky?
Mají panenky, mají, jakpak by neměly! To se rozumí, ony nemají takové veliké mrkací panny, co říkají mama, ale mají panenky. Černošské děti mají panenky černošské, eskymácké děti mají eskymácké, japonské děti mají panenky japonské a všechny ty děti si hrají se svými panenkami, chovají je, houpají, oblékají, dávají jim jíst a někdy je třebas i bijí, zrovna tak, jak to dělají holčičky u nás.
A z čeho jsou ty jejich panenky dělané?
I – třebas ze všeho, z čeho to jen jde. Z hadříků, ze dřeva, z hlíny, z kamene, ze všeho, z čeho se dá udělat panenka. Jen si nemyslete, to už dětičky, které žily dávno a dávno, před mnoha tisíci a tisíci lety, měly také panenky, a děti, které budou na světě za mnoho a mnoho tisíc a tisíc let, také si tak jako vy budou s panenkami hrát.
*) Krátké vyprávění s názvem Hraní je ukázkou z knihy Povídejme si, děti, kterou napsal Josef Čapek.
Tento text, který byl napsán takřka před sto lety, zdůrazňuje, že děti si všude hrají stejně bez ohledu na svůj původ a že jazyková bariéra pro dětskou hru neexistuje. Josef Čapek poukazuje na univerzálnost dětského světa a zároveň text reflektuje dětskou zvědavost ohledně odlišných kultur a přirozeně jim přibližuje, že děti z jiných částí světa mají své vlastní verze známých her a hraček. Tím podporuje inkluzivitu a porozumění mezi kulturami.
Na druhé straně opakované označování dětí podle rasy a etnika může dnes už působit poněkud nepatřičně (nebo přinejmenším zastarale). Současná literatura by pravděpodobně volila jinou formu vyjádření, která by více reflektovala individualitu dětí a méně stereotypizovala jejich prostředí. Například pasáž o panenkách naznačuje, že každé etnikum má svou „typickou“ panenku odpovídající jeho vzhledu, což může v dnešním světě působit poněkud zjednodušeně. Moderní přístup by spíše zdůraznil pestrost a možnost volby, než aby spojoval panenky s národní nebo rasovou identitou. Zda je dnešní přístup lepší (a správný), toť otázka, na níž neexistuje – alespoň podle mne – jednoduchá odpověď.