Vláček Hugo a ztracený vagónek
Byl jednou jeden červený vláček se stříbrnými koly, který uměl hezky houkat – a snad i proto mu lidé říkali Hugo.
„Hu, hú,“ houkal radostně Hugo, když jel po kolejích na své pravidelné trase.
Železnice vedla zeleným údolím mezi malou vesničkou a ne o moc větším městečkem. Hugo každý den vozil po železnici lidi z jednoho místa na druhé. Přes týden jezdili dospěláci do práce a na nákup a děti do školy nebo do školky. O víkendu přibyli ve vagónech také pejsci a lidé měli na zádech batůžky – a to pak Hugo věděl, že se jede na výlet.
Ale ať už Hugo vezl své cestující tam nebo onde a ať už vezl děti, jejich rodiče nebo domácí mazlíčky, do Hugova posledního vagónu nikdy nikdo nesměl nastoupit. Hugův poslední vagónek byl totiž určený pro balíky a balíčky a dopisy a různé jiné pošťácké účely. Byl to totiž vagón pošťácký neboli poštovní.
V té malebné vesničce, kde končila a zase začínala Hugova trasa, bydlel v nádražním domečku jeden chlapeček, co už vlastně nebyl chlapeček, ale spíše velký chlapec, protože zrovna nedávno oslavil své šesté narozeniny a po prázdninách už půjde do školy. Kluk se jmenoval Eda a ze všeho nejraději na světě měl maminku a tatínka a hned potom vláčky.
Eda miloval vláčky a mašinky a měl je rád snad už v době, když byl ještě v maminčině bříšku. Alespoň mu to tak povídala maminka. „Když jel kolem našeho domečku Hugo a zahoukal,“ vyprávěla maminka Edovi, „tak jsi mě vždycky radostně šťouchl nožkou do bříška.“
„Je to tak,“ přikyvoval vážně tatínek. „Nejdříve jsem si myslel, že se nám z bříška vyklube fotbalista. Ale vypadá to spíše na mašinfíru, mám pravdu, Edíku?“
Eda si od malička hrál s dřevěnými vláčky. Celé odpoledne dokázal sedět v pokojíčku na koberci a stavět z kolejí vláčkodráhy. Kolem kolejí postavil domy a „vysázel“ malé stromečky. Nezapomněl ani na silnici s autíčky, figurky lidí a ohrádky se zvířaty. Když si s vláčkem nehrál, tak vlaky kreslil nebo vybarvoval vlakové omalovánky. Také sbíral obrázky vlaků a skládal vláčkové puzzle. Zkrátka vláčky byly celým Edovým světem a hračka, která by nešla zapojit do hry na železnici, pro Edu jako by vůbec neexistovala.
Ale stejně se Edovi nejvíce líbily skutečné vláčky, ne jen pouhé hračky, ale ty opravdické vlaky, co jezdily po kolejích kolem jejich domku. A když za oknem Edova pokojíčku projížděl Hugo, vždycky tomu krásnému červenému vláčku zamával.
„Ahoj, Hugo!“ volával Eda z okna.
„Hu, hú,“ houkal Hugo Edovi na pozdrav.
Jednoho dne, když Eda seděl s tatínkem na lavičce na nádraží a vyhlížel vlak, který měl z města přivést jeho maminku, uslyšel smutné pískání. Hugo přijel na nádraží, ale nevypadal šťastně jako obvykle.
„Co se ti stalo, Hugo?“ zeptal se Eda.
Hugo si povzdechl. „Strašný malér, strašný malér,“ naříkal Hugo. „Ztratil jsem svůj pošťácký vagónek. Asi se mi odpojil a někde vykolejil z trati. A já ho nemůžu najít.“
Eda se na Huga vylekaně podíval: „A co ty balíčky, které jsi v tom vagónu vezl? A dopisy? Určitě je v nich něco důležitého! Vždyť teď se nedostanou k lidem, kterým patří!“
„No právě,“ sklopil Hugo oči.
Eda neváhal ani vteřinu a hned se rozhodl, že Hugovi pomůže. „Neboj se, pomůžu ti ten poštovní vagón najít!“ řekl odvážně.
A tak se Eda vydal podél trati hledat ztracený vagónek. Šel a pozorně se rozhlížel kolem sebe. Hugův poštovní vagón mohl být kdekoliv.
Eda vyšel z nádraží a zamířil kolem silnice k přejezdu pro auta. Závora mířila do nebe, což vždycky znamená, že vlak tudy v nejbližší době nepojede. Potom prošel po náspu nad rybníkem. Na břehu rybníka seděl na malé rozkládací židličce rybář s prutem v ruce a upřeně hleděl na hladinu. Na vrbě za ním si hověl vodník a bafal ze své dlouhé dýmky, také asi pozoroval hladinu rybníka. Pak Eda prošel kolem lesíku. Viděl, jak se na stromě mihla veverka, ale hned se někam schovala. Za lesem se vlnil potok. Eda přešel přes malý mostek, který se klenul nad potokem, a pokračoval mezi poli až k pastvinám. V ohradách se pásly ovečky a kolem nich vesele skotačil černý pastevecký pes.
Ale po ztraceném poštovním vagónku nikde ani stopa.
A teď Eda stojí před tunelem. Ale moc dobře ví, že do tunelu jít nesmí. Je to moc nebezpečné. Co teď? Kam dál? A hlavně kudy?
Eda se znaveně posadil do trávy a přemýšlel, co si počít. Vagón nenašel a jít dále nemůže. Smutně hleděl na tunel, na tu obrovskou černou díru ve skále a bylo mu do breku. A tu najednou něco zpozoroval. Kousek před tunelem něco vyčuhovalo z houští. Nějaká žlutá věc. Možná krabice.
Vypadá to jako nějaký balíček, pomyslel si Eda. Rychle přiběhl ke křoví, aby ten záhadný předmět prozkoumal.
Skutečně to byl balík. A když ho Eda vytáhl z houští a zvedl a prohlédl si jej z blízka, našel na něm štítek s adresou a otisk kulatého poštovního razítka. Je to určitě jeden z balíčků, které vezl Hugo ve svém ztraceném poštovním vagónu, napadlo Edu.
„A kde je jeden, musí nedaleko být také druhý! Jako houby, ty také nikdy nerostou osamoceně.“ V Edovi svitla naděje. Už déle neotálel, rozhrnul křoví a doufal, že tam na něj bude čekat další balík.
Ale v křoví další balíček nebyl. Ani ztracené psaníčko se srdíčkem tam neleželo. A ani žádný jiný dopis tam nenašel. Spatřil tam totiž něco mnohem, mnohem, ale mnohem většího.
„Hugův vagónek!“ vykřikl Eda.
Tak jsem jej přeci jen našel! To jsem rád. Ale jak se tady ocitl? Tady v tom houští? přemýšlel Eda. Aha, hned za tunelem se koleje stáčejí prudce doprava, aby se vyhnuly další skále, vagónek se v té zákrutě asi utrhl a sjel z koleje. Naštěstí se ale zachytil o mohutný kmen dubu, který roste na druhé straně trati, a uvízl v hustém křoví, které v těchto místech prorůstá až k náspu.
„Záhada vyřešena,“ řekl si Eda sám pro sebe, usmál se a v žertu ještě dodal, „jsem já to ale génius!“
Ale teď ta složitější věc: co s vagónkem? Teď raď, ty geniální člověče! Sám ho odsud neodtáhnu, na to nemám dost síly, přemýšlel Eda. Musím se rychle vydat zpět za Hugem. On už si jistě poradí!
Když se Eda vrátil ze své detektivní výpravy za ztraceným poštovním vagónem, našel jen prázdné nádraží. Hugo už tam nebyl, už na něj nečekal. Nemohl. Mezitím se totiž musel opět vydat na svou pravidelnou jízdu, protože jízdní řád se musí dodržovat, jelikož vlaková doprava není žádný holubník.
Když se ale téhož dne odpoledne, přesně podle jízdního řádu, Hugo do Edovy vesničky zase vrátil, Eda na Huga čekal. A jeho úsměv na tváři věštil dobré zprávy. „Vím, kde je tvůj ztracený vagon!“ volal Eda na Huga a ukazoval směrem, kterým se má Hugo pro vagónek vydat.
Hugo radostně zahoukal, vzal Edu do kabiny pro strojvůdce a společně vyrazili. Zanedlouho přejeli k tunelu a Hugo zastavil.
„Můj vagónek!“ zajásal Hugo. „Děkuji ti, Edíku! Jsi opravdový kamarád. Zachránil jsi mne!“
Eda a Hugo se kamarádili už dlouho, ale toho dne se z nich stali přátelé nejlepší.
A stejně tak, jako všichni nejlepší přátelé, i oni dva si nejen vzájemně pomáhají, ale také si spolu moc rádi povídají. Hugo se proto na nádraží u Edy vždycky malinko zdrží, aby si mohl s Edou popovídat. Ale pochopitelně se nikdy nezdrží příliš dlouho, protože jízdní řád se přeci musí dodržovat, jelikož vlaková doprava není žádný holubník!