O namyšlené panence
Byla jednou jedna holčička, která se jmenovala Růženka. Ale nebyla to Šípková Růženka. Nebyla kouzelná a nepovídaly se o ní pohádky. Byla to úplně obyčejná holčička. Stejná jako jsi ty a jako jsem byla i já.
1. Růženka a Zlatuška
Růženka si moc ráda hrála se svou panenkou. Tak jako i ty si jistě ráda hraješ s tou svou. Růženčina panenka se jmenovala Zlatuše. Růženka ji zahrnovala něhou, dávala jí mnoho lásky, neustále ji objímala a často jí šeptala do ouška: „Ty jsi moje milovaná Zlatuška.“ Růženka vám vůbec byla moc hodná a laskavá dívenka. A také velice trpělivá. Pokud tento příběh skončí šťastně, bude to jen díky tomu, že Růženka oplývala neskonalou trpělivostí.
Jednoho dne se Růženka rozhodla, že si se svou panenkou Zlatuškou zahraje na módní přehlídku. Byla to jedna z jejich oblíbených her. Oblíkačky a módní přehlídky, to milovaly. Nejdříve vytáhla z police velkou černou krabici, ve které schraňuje všechny oblečky pro panenky. Pak posadila Zlatušku do křesílka, aby na ni dobře viděla. Ze dvou pohádkových knížek postavila přehlídkové molo. A začala pro panenku vybírat šaty.
„Tak co, Zlatuško, líbí se ti tyhle šaty s kytičkami?“ zeptala se Růženka.
„Fuj, kytky!“ zamračila se panenka.
Růženka na ni překvapeně pohlédla. „Vždyť jsi kytičky měla vždycky ráda. Cožpak se ti už nelíbí?“ divila se holčička.
„Už ne. Jsou naprosto nemoderní!“ odfrkla panenka. „Nejsem žádná venkovská selka, abych nosila kytky.“
„Aha,“ zarazila se Růženka. Možná se nám Zlatuška dneska nějak špatně vyspala, pomyslela si. Ale mávla nad tím rukou a vytáhla z krabice další šaty. Tentokrát to byly šaty puntíkované.
„A co tyhle, Zlatíčko? Podívej, jak jsou ty šaty s puntíky veselé!“
„Jako pro klauna,“ ušklíbla se Zlatuše. „Já chci něco elegantního, něco co je opravdu nóbl. A ne puntíky!“
„Takže puntíky taky ne?“ podivila se Růženka. Asi se mé Zlatce změnil vkus, napadlo ji. „Když nechceš kytky ani puntíky, tak zkusíme třeba tyto černé. Jsou jednobarevné, bez vzoru, vypadají luxusně a ten pouzdrový střih jim dodává na eleganci. Jak by ti asi slušely, Zlatíčko?“
2. Bude módní přehlídka?
„Jak by mi asi mohl slušet černý pytel?“ vytřeštila panenka oči.
„Ale Zlato,“ usmála se Růženka trpělivě na svou panenku, „vždyť ty šaty jsou nádherné.“
„Právě že ne,“ zamračila se panenka. „Spíš jsou takové… takové… všední. A asi chceš, abych vypadala jako černá můra!“
„Mně se zdá,“ odvětila Růženka, „že si jen vymýšlíš. Že ty si žádné šaty ani vybrat nechceš.“
„Nechci?“ vyjekla panenka. „Já že nechci šaty? Chci! Jistě že chci. Ale cožpak se dá z těch hadrů, co mi ukazuješ, něco vybrat?“
„Hadrů?“ Růženka nevěřícně pohlédla na Zlatku. „Všechny ty šaty, co máš v krabici, jsou moc krásné!“
„Ale já chci něco výjimečného! Aby v nich vynikla moje krása! Nejsem přece žádná tuctová Barbie z nějaké hračkárny v supermarketu,“ zašklebila se Zlatuše.
Zdá se mi, že nám nějak naše malá panenka Zlatuška zpychla, pomyslela si Růženka. Ale nahlas nic neřekla. Místo toho opět zabořila ruce do krabice z oblečky a vytáhla z ní další šaty: krásné šatičky s honosnou krajkou a třpytivými korálky.
„A tyto, Zlato? Jsou tak nádherné, že?!“
Zlatuše ledabyle pohlédla na šaty a znuděně procedila mezi zuby: „No, ty už jsou trochu lepší, jenže ty korálky jsou moc obyčejné. Chci diamanty, nebo aspoň perly!“
„Diamanty? Nemyslíš si, že jsi trochu moc náročná?“
Zlatuše se na Růženku nevěřícně zadívala. „Náročná? Samozřejmě že jsem náročná. Vždyť přeci musím vypadat perfektně, takže musím být náročná!“
„Ale vždyť nemusíš vypadat perfektně, miláčku,“ odvětila Růženka.
„Cože? Chceš říct, že nevypadám perfektně?“
„To ne, vypadáš, já jen… že jsou i důležitější věci než to, jak vypadáš.“
„Co může být důležitější než moje krása? Jsem tvoje nejoblíbenější panenka, zapomnělas? Já musím být krásná a musím vypadat perfektně. I kdybych třeba sama nechtěla, prostě musím.“
Růženka si povzdychla. „Ale Zlato, ty jedna hloupá, krásnou bytost přece nepoznáš podle krásných šatů,“ řekla smířlivě. „Mnohem víc záleží na tom, jaká jsi a jak se chováš. A v tom máš, jak tě tak pozoruju, dost velké nedostatky. Poslyš, budu k tobě upřímná. Musím ti to říct, protože kamarádky si takové věci říkají.“ Panenka na holčičku upřela pohled, Růženka na moment zaváhala, ale pak to přeci jen vyslovila: „Ty jsi prostě namyšlená.“
„Já?“
„Ano, ty!“ Růženka Zlatce přátelsky pohrozila ukazováčkem a se smíchem dodala: „Nosánek ti ujíždí kapánek moc nahoru.“
„A co jako?“ odsekla Zlatuše. Do panenky vlítli všichni čerti, nafoukla se, tváře jí zbrunátněly a obořila se na holčičku: „Co ty mi máš co povídat o mém nosánku!? Je to můj nos! A já si svůj nos můžu nosit, jak chci!“
„Tys nic nepochopila,“ zakroutila hlavou Růženka. „Víš ty co, když jsi taková, tak si hraj sama, já už na tebe nemám náladu! Módní přehlídka se ruší!“ Vyndala panenku Zlatuši z křesílka, položila ji do krabice mezi oblečky pro panenky a krabici přiklopila víkem. „Však ony tě ty vrtochy přejdou, ty jedna nafoukaná paneno bublino!“
3. Útěk z krabice
Víko dosedlo na krabici a Zlatuše překvapením úplně ztuhla. Ani nevěděla jak a najednou se ocitla zavřená v krabici mezi svými šatičkami. Odhodila mě sem jako nějaký odpad, problesklo panence hlavou. Strčila mě do temné škatule jako do nějakého vězení. Jako by mě ta zlá čarodějnice Růžena uvěznila v zakletém zámku! V panence vzplál vztek. „Co si to dovoluješ?!“ křičela výhružně Zlatuše, až víko krabice nadskakovalo. „Zavírat mě do krabice! Já jsem tvá nejoblíbenější panenka a ty se ke mně chováš takhle?! Abych si nenašla jinou holčičku, to bys koukala!“
Růženka si však jejího zběsilého vřískotu vůbec nevšímala, jako by jej snad ani neslyšela. Už si hrála s jinými hračkami a vypadala spokojeně. Za chvíli ale přece jen na ty výhrůžky a panenčina zlá slova zareagovat musela, bála se, že by její panence pro samý vztek a křik praskla v hlavě žilka. Nadzvedla víko a řekla směrem do krabice: „Nevyhrožuj, dělají se ti vrásky.“
Zlatka se zakabonila a zmlkla. A protože holčička krabici znovu nezavřela, panenka využila této příležitosti a vysoukala se z krabice ven. Chvíli se bezradně rozhlížela kolem sebe, pak se naklonila nad svou krabici s oblečky a začala se v ní přehrabávat.
„Já ti ukážu,“ žbrblala si panenka pod nosem, „to se budeš divit!“
Nakonec z krabice vítězoslavně vytáhla šaty, které se jí zdály nejhonosnější.
„Já jsem nejkrásnější panenka a v těchto šatech budu vypadat jako skutečná princezna!“ říkala si jakoby sama pro sebe, ale říkala to tak, aby to Růženka také slyšela.
Když si šaty oblékla, přitočila se podbízivě ke své holčičce. „Tak co, Růženo, jak se ti líbím?“ řekla panenka a pohladila se po šatech. „To mám ale krásné šatičky, viď?“ Lísala se a různě se nakrucovala a házela kolem sebe falešné úsměvy. Jenže to, co pak uslyšela od své holčičky, to vážně slyšet nechtěla.
Růženka na panenku letmo pohlédla a odvětila: „Jsi moc hezká, Zlato. Jenže jsi taky namyšlená.“
„Já nejsem namyšlená!“ rozčílila se opět panenka. „Jenom vím, co mi sluší. Mám zkrátka lepší vkus než ty, to je celé!“
„Mysli si, co chceš, Zlato, já už si teď s tebou hrát nechci, přehlídka se zrušila, vzpomínáš?“ řekla chladně Růženka, otočila se k panence zády a pokračovala ve své hře s jinými hračkami.
V panence Zlatuši vzkypěla krev: „Jak se jen opovažuješ? Otočit se ke mně zády! Já jsem nejkrásnější panenka, jsem hezčí než kdekterá princezna a ty na mě takto? Tak to teda ne!“
Růženka jen lhostejně zakroutila očima a udělala takovéto gesto „unavuješ mě“ a přesně v tomto okamžiku se panenka Zlatuše definitivně rozhodla. „Najdu si jinou holčičku! Však se jistě všichni rádi přetrhnou, jen aby se se mnou mohli kamarádit! Budou se na mě stát fronty! Celé zástupy kamarádů budou chtít se mnou kamarádit!“
Panenka Zlatuše se sbalila na cestu. Na své šaty si přivlékla elegantní kabátek. Práskla dveřmi a odkráčela pryč. Opustila svou holčičku Růženku a s ní i celý svůj domov.
Panenka Zlatuše chodila po ulicích města a hledala někoho, kdo by se s ní kamarádil a hrál si s ní.
„Můžeš se se mnou kamarádit,“ pověděla každému, koho potkala. „Jak vidíš, jsem nejkrásnější panenka. A vůbec jsem ve všem na světě nejlepší. A ty si se mnou teď můžeš hrát. Dovolím ti to!“
To říkala a takové podobné řeči vedla, pokaždé, když se s někým dala do řeči, a proto není divu, že sotva se s kýmkoliv do té řeči dala, každý si po chvíli najednou vzpomněl, že na něco zapomněl, a že musí rychle někam ještě jít, že má tuze naspěch a že si zkrátka zrovna teď nemůže s panenkou Zlatuší povídat, natož si s ní hrát a kamarádit se. Každý hned totiž poznal, že je Zlatka strašně namyšlená.
„Já si s tebou nebudu hrát, jsi namyšlená,“ slyšela od jedněch.
„Tak nafoukanou panenku jsem ještě neviděl,“ říkali jiní.
„Jsi taková hezoučká,“ povídali další, „ale tak ti jde nos nahoru!“
„Jsi nafoukaná jako bublina a každá bublina jednou zavadí o něco špičatého a praskne.“
4. Bublina splaskla
Panenka Zlatuše se při každém pokusu o seznámení setkávala jen s nezdarem nebo dokonce s opovržením. Všichni její nabídku na kamarádství odmítali. A panenka se s každým dalším odmítnutím cítila osamělejší, jako by zarůstala do trní beznaděje a samoty.
Ale čím více trnů se do panenky Zlatuše zabodlo, tím více v ní sílil také pocit, že by možná mohla být chyba na její straně. Když každý o mě říká to, co o mě říká, uvažovala panenka, a všichni říkají to stejné, možná na tom něco pravdy bude.
„Že by fakt nebylo všechno zlato, co se třpytí?“ ptala se Zlatka sama sebe.
A pak to panence Zlatušce konečně docvaklo.
Došlo jí, že to ona se chová nemožně a že na svém chování musí zapracovat. Došlo jí, že její holčička Růženka měla pravdu. Pochopila to, co ty víš už dávno a co ví každé malé dítě. Uvědomila si, že být namyšlená se nevyplácí, protože s nafoukancem si nikdo nechce hrát, protože s namyšlencem se nikdo nechce kamarádit. Tak to zkrátka je.
Panenka Zlatka se vrátila domů. Vrátila se smutná a osamělá, ale poučená. Vrátila se s pokorou a prosíkem. Vrátila se jako zpráskaný pes. Ale protože holčička Růženka byla moc hodná holčička a měla veliké srdce a protože milovala pohádky a v pohádkách vždycky všechno končí šťastně, dala své panence Zlatušce druhou šanci.
„Tak které? Kytičky, nebo snad puntíky?“ zeptala se opatrně panenky.
Ta slova panence Zlatušce zacinkala v uších jako nějaká kouzelná formule. Jako by z ní kouzelný princ svým polibkem sňal kletbu a vysvobodil ji ze zakletí. Tvář se jí rozjasnila a pod nosem, který jí teď mířil rovně dopředu, a ne nahoru, se rozzářil krásný široký úsměv.
„Kytičky miluji!“ nadšeně vykřikla panenka Zlatuška, „a ty puntíky jsou taky tak rozkošné! Které si mám vybrat? Honem. Které si mám vybrat?“ breptala překotně. „Všechny šatičky jsou tak krásné! Rychle mi některé obleč, ať se můžu projít po módním molu. Rychle, módní přehlídka právě začíná!“