Mikulášská pohádka

Mikulášská pohádka
Pohádka o dětech, jejich rodičích, Mikuláši, čertovi a andělovi. Příběh, který se v podvečer svátku svatého Mikuláše mnohokrát skutečně stal.
⌚ 11 min. čtení

Odpoledne pátého prosince začal jemně poletovat sníh. Nesněžilo kdovíjak vydatně, ale přesto byly k večeru ulice města krásně posypané bílým sněhem, jako by je někdo pocukroval.

Mikuláš s čertem a andělem prošli úzkou uličkou mezi starými domy a zabočili k Malému náměstí. Zastavili před každým domem, pátravě pohlédli do oken a kde bydlely děti, vešli dovnitř. Někde je děti s nadšením vyhlížely, jinde se však schovávaly s obavami, protože dobře věděly, že dnes jim to Mikuláš spočítá za všechno to, na co celý rok nedbaly.

V domě na rohu náměstí Mikuláš zabušil na dveře. Malý Robínek vyšel na chodbu a hned začal odříkávat básničku. Anděl se usmíval, ale čert se znuděně šklebil, protože pochopil, že tady u Robínka bude bez práce. Robík dorecitoval „…dáváš dárky pro radost, pro každého jich máš dost“ a jako by to přivolal, dostal od Mikuláše balíček sladkostí. Ten měl radost!

A tak to šlo od domu k domu, od bytu k bytu. Děti pověděly své básničky, slíbily, že budou hodné, a dostaly drobné dárky.

Ale když přišli k poslednímu domu na Malém náměstí, něco bylo jinak. Stalo se něco neočekávaného. Dříve než Mikuláš pohlédl do oken, jestli v domě bydlí nějaké děti, dveře od domu se samy otevřely. Místo dětské hlavičky na Mikuláše vykoukla osoba s neoholenými vousy a s rozčepýřenými vlasy: „Už tady na vás čekám, pánové a andělíčku.“

Mikuláš pevně sevřel svou mikulášskou hůl a přísně se na tu osobu s vrabčím účesem podíval. „Josífku, my jsme se už ale dlouho neviděli, což?“ řekl svým pevným, hlubokým hlasem. „Tys býval pěkné kvítko!“

„Ále, pane Mikuláš,“ mávl Josef rukou, „to už je dávno pryč! Jednou jsem vám slíbil, že už zlobit nebudu, a od té doby sekám latinu. Já už jsem poučenej.“ Josef se zatvářil jako neviňátko a od ucha k uchu se mu rozprostřel široký úsměv.

„To rád slyším, že už jsi zmoudřel a že žiješ řádně,“ odvětil Mikuláš s vážnou tváří. Úkosem se ale podíval na anděla, aby se ujistil, zda Josef nelže, zda si nevymýšlí. Andělé totiž vědí o každém všechno, a tak vědí i to, když někdo nemluví pravdu. Andělíček ale souhlasně přikývl a mile se na Josefa usmál.

„Mno jó, vždyť vy jste mě tenkrát tady s panem čertem řádně poučili, jen co je pravda, teda mezi námi, na můj vkus to bylo až moc, ale co už, aspoň se na to nedá zapomenout a člověk zůstane poučenej už napořád,“ vykládal Josef. „Mno a… teď tady na vás čekám, abych…, ehh…, jak bych to…“ Josef se odmlčel, usilovně hledal ta správná slova.

Čert znuděně zívl a začal si bez zájmu o Josefa vytahovat z kožichu blechy, zatímco Mikuláš s andělem trpělivě čekali, až jim Josef poví, co má na srdci.

„Mno, jak bych to…, mám doma děti – a ty poučené teda ještě moc nejsou,“ vysoukal konečně ze sebe Josef a poškrábal se ve svých rozčepýřených vlasech.

„My víme, Josefe, my víme o všech dětech všechno.“

„Mno… já jen… zkrátka…,“ pokračoval Josef váhavě, „jak bych to…, abyste náhodou na ně nezapomněli…, abych měl jako jistotu… mno… a proto… zkrátka… pane Mikuláš…, rád bych vás k nám… při této příležitosti… pozval… teda… taky na guláš.“

Jakmile čert zaslechl slovo guláš, přestal se svým teatrální zíváním a lovením blech, zpozorněl a výhružně koukl na Josefa.

„A vás, pane čert, samozřejmě taky zvu,“ dodal rychle Josef. „Vy musíte přijít určitě, na vás kromě dobrého gulášku u nás čeká taky spousta práce… ty naše děti… hlavně teda dcera…, ale i ten kluk…, jsou to takoví čerti, až to hezké není, teda promiňte, pane čert, nechtěl jsem se vás nijak dotknout. A, ehh,“ Josef v rozpacích pohlédl na anděla, trochu zaváhal, ale po chvilce pokračoval, „ale ano, vezměte s sebou i tady anděla, pochopitelně i anděla, i když andělíček se u nás teda bude asi kapánek nudit. Tak snad aspoň na ten guláš… než tady pan čert s panem Mikulášem řádně děti poučí…“


Dětský pokoj je plný hraček. Za oknem neslyšně poletuje sníh, ale v pokoji to vře a hučí jako v úlu. Petruška skáče po posteli a rozhazuje polštáře a deky. Lukášek sedí na podlaze v rohu pokojíčku a pokouší se složit puzzle. Jeho soustředění je ale neustále přerušováno Petřiným rozpustilým křikem.

„Luki, pojď si se mnou hrát na piráty! Deky budou plachty pirátské lodi a budeme po sobě házet polštáře. Pozor, letí dělová koule,“ zapiští Petruška a mrskne po Lukáškovi polštář.

„Ale já chci dokončit puzzle,“ řekne potichu Lukáš a sundá si z hlavy polštář.

„To je nuda! Puzzle jsou pro mimina. Pojď radši po sobě házet polštáři. Nebo panenkami!“ Petrušce se nadšením rozzáří oči: „Ano, budeme si házet panenkami! A když některá panenka spadne na podlahu, tak bude muset do nemocnice na operaci! A pak jako zemře!“

„To to to ne, panenkám se nesmí ubližovat!“ polekaně vykoktá Lukášek.

„Tak si pojď házet autíčky. Rozházíme je po pokojíčku jako při velké bouračce! To budou řachy! Dívej, formule jedna vjíždí do zatáčky a vjúúúúm a smyk a prásk,“ směje se Petruška a mává rukou, ve které svírá Lukášovo autíčko.

Lukášek se dívá na svou sestřičku, jak řádí s jeho autíčkem. Hry s autíčky má moc rád, ale nerad si hraje na bouračky. Jenže hry s autíčky má opravdu moc rád… že by… že by… mám si hrát s Petruškou s autíčky? Lukáš váhá. Puzzle můžu doskládat jindy, říká si, to neuteče. Ale Petruška si se mnou jindy už třeba nebude chtít hrát… hrát s autíčky…

Lukáš ještě chvíli přemýšlí, ale nakonec se nechá zlákat sestřiným nadšením. Popadne první autíčko, které má po ruce, a už sviští vzduchem.

Bum!

Prásk!

Vjúúúúm!

„To bylo skvělé!“ jásá Petruška. „A teď by to ještě chtělo něco pořádně zničit! Ať to lítá! Bude to zábava! Vyhodíme něco do vzduchu, jupí! Poletí to do povětří!“

„Zničit?“ Lukášek vyděšeně pohlédne na svou sestru. „Co chceš zničit?“

„Třeba tu věž z kostek, co jsi včera stavěl s tátou.“

„Ne, to to to ne,“ Lukáš rázně namítá, „dalo nám to takovou práci a stavěli jsme ji pro maminku, měla včera svátek… a… a… tatínek by se zlobil.“

„Ále zlobil! Nezlobil! Když mu řekneme, že to spadlo samo, tak se nebude zlobit. Nebo že to udělal pes. Jo, udělal to pes!“

„Pes?“ Lukáš se nechápavě dívá na sestru. „Jako náš Baz? Ten? To ne, já nechci lhát.“

„No tak, Luki, bude to sranda!“ naléhá Petruška. „A když oba řekneme, že to udělal Baz, tak potrestají psa – a ne nás.“

„Ale Baz je hodný, vždyť víš, že pořád jen leží na místečku a ani se nehne. To nám nikdo neuvěří, že to udělal Bazíček.“

„Tak rodičům řekneme, že jsme to udělali omylem. Nebo že nás k tomu někdo donutil.“

Lukáš neví, co si počít. Nechce, aby se na něj Petruška zlobila, že si s ní nechce hrát. Ale zároveň ví, že ničit věci se nesmí. Nakonec však přeci jen opět podlehne svodům a potichu řekne: „Když myslíš…“

Petruška se rozzáří, popadne jedno z Lukášových autíček a zamíří na věž.


Hned na prahu dětského pokoje se maminka zarazila a zůstala stát s pusou dokořán. Překvapeně hleděla na všechen ten nepořádek, na rozházené hračky, na poházené panenky a autíčka, na peřiny a polštáře, co se válí na podlaze. A mezi vším tím nepořádkem hromady kostek; to jsou trosky, co zbyly z té krásné věže, uvědomila si maminka a posmutněla, věže, co jí postavili k svátku. „Co se to tady, u všech rohatých, zase stalo?“ zeptala se a podívala se na děti unavenýma, ale přesto laskavýma očima. „Petruško?“

„Nic, co by se stalo,“ odvětila Petra suverénně, „my jsme si jenom hráli.“

Maminka tázavě obrátila hlavu k Lukášovi: „Luki? Co ta věž? Proč je zbořená?“

Lukášek sklopil oči a potichu zopakoval sestřina slova: „Jenom jsme si trochu hráli, mami.“

„Trochu? A z toho vašeho trochu je tady zase takový nepořádek? Včera jste s tatínkem celý večer stavěli tu věž, abyste mi udělali radost k mému svátku – a co z ní zbylo? Jenom bordel na podlaze. To jste ji museli zbourat?“

„To byl pes,“ vyhrkla Petruška, „to byl Baz!“ A hned pošeptala Lukášovi do ucha: „Řekni to taky, řekni, že to udělal Baz, řekni to!“

Lukášek ale jen zakroutil hlavou, nedokázal mamince lhát.

Vtom zarachotil klíč v zámku a ve dveřích stojí tatínek. Maminka se k němu obrátila: „Pepo…“

Ale tatínek nepotřeboval nic slyšet, hned sám viděl všechnu tu spoušť, ten nepořádek v dětském pokojíčku a trosky po té zbourané věži. Hned mu bylo jasné, kdo to zase udělal. Ale tentokrát se na děti nerozzlobil, nepokáral je. Místo toho pouze řekl: „Mno…“ A pak ještě: „Mno teda…“ A nakonec: „Mno teda…, jak teda myslíte, dětičky, však on to s vámi dneska už někdo srovná.“

A v ten moment odstoupil od dveří a za jeho zády se objevili Mikuláš s čertem a andělem. Mikuláš se na děti přísně podíval a čert si ze zad sundal pytel.


Mikuláš se na děti přísně podívá a čert si sundá ze zad pytel. V místnosti se rozhostí napjaté ticho. Petruška s Lukáškem se schovají za maminčiny nohy. Čert se zasměje smíchem, který nevěstí nic dobrého. Výhružně se zašklebí a začne se přehrabávat v pytli.

Petruška s Lukáškem zatají dech a zoufale upřou zrak na Mikuláše. Mikuláš pomalu zakroutí hlavou a zadívá se na pytel, ze kterého čertovy špinavé pracky právě něco vytahují.

Všechny oči v místnosti jsou upřeny na to, co čert z pytle vytáhne.

Konečně je to venku. A je to řetěz! Mohutný rezavý řetěz.

„Tak copak, děti, copak jste to provedly?“ ozve se hluboký Mikulášův hlas. „Zbourali jste maminčinu věž a udělali v pokoji nepořádek? Ve chlívě je útulněji! Vidím, že se vás ani nemusím ptát, jestli jste byly hodné, jestli jste, vy děti nezbedné, nezlobily. Vidím, že jste hodně zlobily!“

Čert se uchechtne a s řetězem v jedné ruce a s pytlem v druhé se začne blížit k dětem. Petruška se přitiskne k Lukášovi a rozpláče se.

Čert se hrozivě rozchechtá: „Do pytle s nimi! Do pytle! Tam zlobivé děti patří!“

Teď už se hlasitě rozvzlyká také Lukáš. Drží se s Petruškou za ruce a schovávají se za maminkou. Pokojem se nese přerývaný dětský pláč.

„Do pytle s nimi! Do pytle! Tam zlobivé děti patří!“ opakuje čert a blíží se k dětem. Při každém kroku jeho kopyto bouchne do podlahy. Při každém pohybu jeho mohutný rezavý řetěz zlověstně zarachotí. Čert se sápe svýma chlupatýma hnátama po dětech.

Vtom anděl vykřikne: „Ne! Mikuláši, ne! Zastav to!“ A jedním skokem svým drobným tělíčkem s heboučkými křídly zatarasí čertovi cestu k dětem. „Oni se jistě polepší, jistě už budou hodné, že budete, děti, že už budete hodné, Mikuláši, prosím, Mikuláši, uvidíš!“

„Máš pravdu, anděli,“ řekne přísně Mikuláš a zdvižením své hole dá čertovi pokyn, aby od dětí odstoupil.

Vjúúúúm, Mikulášova hůl opsala ve vzduchu kruh.


Čert se vztekle ohlédl po Mikuláši, ale na odpor se mu postavit neodvážil.

Mikuláš pokynul mamince, aby také poodstoupila stranou, a sám se postavil před děti. „Petro, Lukáši, dám vám ještě jednu šanci. Ale pozor, pokud budete někdy zase zlobit, tak už čerta nezastavím.“

Čert si nasupeně sbalil řetěz do pytle a odbelhal se do rohu dětského pokoje, kde se svalil na podlahu. Pod hlavu si strčil pohozeného plyšového medvěda a začal si leštit rohy. To dělá vždycky, když trucuje.

„A teď už neplakejte,“ uklidňoval Mikuláš děti. „Udělaly jste chybu a teď přišel čas ji napravit.“

Anděl přistoupil k dětem a každému podal po kapesníku. „Utřete si slzičky,“ řekl laskavě. „A slibte nám, že už nebudete zlobit a že už nikdy nic zlého nevyvedete.“

Děti horlivě přikyvovaly a v jejich očích plných slz se zablýskla malinká hvězdička.

„Dobrá,“ usmál se Mikuláš. „A jako důkaz toho, že jste se poučily, uklidíte ten nepořádek. Rodiče vám jistě pomohou, mám pravdu, Josífku? Co Barborko? A pak si společně postavíme novou věž. A ta bude ještě větší a ještě hezčí!“ rozesmál se Mikuláš svým hlubokým hlasem.

A to už se začal smát také čert, tentokrát byl ale jeho smích milý a srdečný. Už netrucoval, rohy se mu už nádherně leskly, a tak vzal toho pohozeného plyšového medvěda, narovnal mu mašličku pod krkem, hezky ho posadil a opřel o zeď, aby se nepřevrhl. A tím také vlastně zahájil úklid pokojíčku.

Hned se k němu přidali i ostatní. Děti, Mikuláš, anděl, čert i tatínek Josef s maminkou Barborou nejdříve společně uklidili a pak se vrhli na stavění kostek. Když byla věž znovu postavena – a skutečně byla ještě větší a ještě hezčí než ta zbořená, Mikuláš odkudsi vytáhl pytlík mandarinek a rozdal je dětem.

„A teď bychom si konečně mohli dát ten gulášek, což?“ mrkl Mikuláš na maminku. „Určitě se ti povedl.“

„Je jako pohádka,“ usmála se maminka, „akorát že ho vařil Pepa.“

Josef se nesměle zaculil a všichni se dali do smíchu.