Překrásný jednorožec a obyčejný kůň
Kdyby ho někdo chtěl vidět na vlastní oči, ať jde na louku, kterou ze všech stran obklopují vysoké stromy; stromy tak vysoké, až se jejich špičky ztrácejí v oblacích. Ať dojde na louku, na které se tráva zelená v létě i v zimě; i teď je krásně zelená a stále voní svěžestí. Ta louka leží nedaleko temného lesa, ale temnému lesu se obloukem vyhni, je to tam nebezpečné! Naopak louka je klidná a tichá, jen v korunách vzrostlých stromů jemně šumí vítr a když budeš stát tiše a zaposloucháš se, uslyšíš, jak vypráví o svých tajemstvích. A právě tam žije ten překrásný jednorožec.
Jmenuje se Jiří a je to ten nejkrásnější tvor, jakého kdy člověk spatřil. Jeho bílá srst se třpytí jako sněhové vločky. Jeho stříbrný roh se blyští na slunci jako drahokam. Jeho hedvábná hříva se ve větru ladně vlní a jeho kroky jsou půvabné a lehké jako tanec motýlů.
Jiří byl na svou krásu vždy nesmírně pyšný. Naparoval se a když o sobě hovořil, což činil dost často, znělo to, jako by mluvil o někom jedinečném a vzácném. Jako by vyprávěl o spanilém princi z nebeského zámku. A protože Jiřího krása byla skutečně oslnivá, také všechna ostatní zvířata, která na louce žila, překrásného jednorožce Jiřího obdivovala – a div se mu, jako tomu princi, neklaněla.
Jen mladý koník jménem Vráťa se k Jiřímu choval jinak než ostatní. Přestože byl Vráťa úplně obyčejný hnědý kůň, co se nejraději honí po louce za motýly a který na první pohled ničím zvláštním nezaujme, považoval jednorožce Jiřího za sobě rovného. Ostatně byli skoro stejně staří.
„Jirko, poběž se mnou!“ zavolal jednou Vráťa na Jiřího, „kdo bude dřív na konci louky, vyhraje čtyřlístek! Tři, dva, jedna, teď! Tak poběž!“
Ale jednorožec Jiří neměl o závod s koníkem Vráťou naprosto žádný zájem. Jen vztekle pohodil hlavou, až se mu tyrkysová mašlička vpletená do hřívy svezla na stranu, a otráveně řekl: „Neříkej mi Jirko, nejmenuji se Jirka, jsem Jiří!“
„Jiří nebo Jirka, to máš přece jedno, ne? Vždyť je to stejné jméno,“ divil se Vráťa. „Tak poběž!“
„Vůbec to není stejné jméno!“ odfrkl si Jiří. „Jirka zní příliš obyčejně. Podívej se na mě, cožpak já jsem obyčejný? Takové obyčejné jméno se ke mně naprosto nehodí! Je dobré tak akorát pro nějakého umouněného poníka, co vozí sedláckého synka. Ale ne pro mne! Já jsem Jiří! Rozumíš: Jiří! A nebo mi můžeš říkat Georgi,“ dodal jednorožec zamyšleně, „George, zdá se mi, zní také dostatečně honosně.“
„A co Jura? Jura by se ti nelíbilo?“ škádlil Vráťa nafoukaného jednorožce.
„Jura? Pche, Jura rozhodně ne! To si vyprošuji! Nejsem žádný upocený valach, co tahá po poli kárku s hnojem! Říkám ti,“ jednorožec výhružně zvedl kopýtko, „říkám ti, že se jmenuji Jiří – a ty mi tak také budeš říkat, rozumíš?! A teď už jdi, no tak upaluj, běž, stojíš mi ve slunci, vrháš na mne stín.“
Vráťa se na jednorožce udiveně podíval, zakroutil hlavou a odklusal za svými motýly. A třebaže se mu krásný roh, který Jiřímu zdobil čelo, moc líbil, nechápal, proč je Jiří tak nesnesitelně namyšlený.
„Proč se pořád musíš tak vyvyšovat?“ zeptal se jednou Vráťa Jiřího. „Vždyť jsme přece všichni jen zvířata. Nikdo z nás není lepší nebo horší.“
Jiří se na Vráťu podíval z výšky a ohrnul nozdru. „Pche, ty jsi jen obyčejný hnědý kůň. Já jsem vzácný jednorožec. Jak bys mohl pochopit, jaké to je být tak výjimečný, jako jsem já?“
Jednoho dne měl jednorožec Jiří zase předvádivou. Nalepil si na kůži blyštivé hvězdičky, takže to vypadalo, jako by jeho bílá srst zářila. Zapletl si do hřívy a do ocasu barevné mašličky a na kopýtka nasadil fungl nové podkovy. A pak se vztyčenýma ušima a s hlavou pěkně zvednutou, aby vystavil svůj stříbrný roh všem na obdiv, si to pyšně vykračoval po louce. Chodil tam a zase zpátky, procházel se dokolečka a křížem krážem a přitom měl svůj stříbrný roh neustále na očích. Líbilo se mu, jak se blyští. Měl oči jen pro něj, takže ani nepostřehl, kdy sešel z louky.
Najednou mu pod kopýtkem cosi zapraskalo a pak šlápl do něčeho měkkého a mazlavého. Zastavil se. Na zemi pod jeho nohama ležela v blátě suchá větev. Byla přelomená. Zpozorněl. Teprve teď si přestal zálibně prohlížet svůj stříbrný roh a pátravě se rozhlédl kolem sebe. Mech. Houba. Větve. Spadané listí a bahno a docela tma a stromy. Mech a bahno? Větve a listí? Houby? A stromy? Spousta stromů! Jiří těkal očima ze strany na stranu, nahoru a dolů, jako v mrákotách otáčel hlavou a urputným pohledem skenoval okolí. V hlavně mu to šrotovalo. Já jsem v lese! Pochopil konečně. A les je to hodně tmavý a podezřele tajemný a plný neznámých zvuků. Vůbec nevypadá bezpečně. A já se v něm necítím bezpečně!
Jednorožec Jiří si ke svému zděšení uvědomil, že se ztratil, že vůbec netuší, kde se nachází, že se určitě ocitl daleko od louky – a začal se bát. A pak mu to došlo: zatoulal jsem se do temného lesa. Do temného lesa, kde dosud nikdy nebyl.
Náhle za sebou uslyšel hlasitý rachot. Z hustého křoví vyběhl divoký kanec. Výhružně zachrochtal, vytasil kly a zahrabal hnátou v zemi, až se mu chlupy na jeho černém hřbetu naježily.
Jednorožec se lekl. Rozběhl se co mu síly stačily. Ale jelikož Jiří nikdy nezávodil a neběhal ani za motýly, neměl natrénováno. Kanec byl rychlejší. Jiří se ocitl v pasti. Kanec ho zahnal ke strmému srázu.
„Pomoc!“ volal Jiří zoufale.
V tom uslyšel známý hlas. „Jirko, co se děje? Kde jsi?“
Byl to Vráťa, který se vydal Jiřího hledat. Když uviděl, v jakém nebezpečí se jednorožec ocitl, bez váhání se rozběhl proti divokému kanci.
„Koukej ho nechat na pokoji, Jirka je můj kamarád!“
Kanec se překvapeně podíval na toho troufalce, který se na něj odvážil. Už už se chtěl rozeběhnout i proti Vráťovi a strčit ho dolů ze srázu, ale tu se přihodilo něco, s čím nepočítal.
Vráťa třískl kopýtkem o kámen, až vyletěly jiskry. A aby dodal svým slovům patřičnou váhu, třískl ještě jednou.
Kanec zaváhal a trochu couvl. S takovou odvahou se ještě nesetkal. Mladý koníček si dovolil na obrovského kance?
„Žijeme s Jirkou na zelené louce kousek od temného lesa,“ spustil Vráťa nebojácně. „Co to máš za vychování, že útočíš na sousedy?“
„Tenhleten naleštěný maškara žije na naší louce?“ zafuněl kanec. „Já myslel, že utekl odněkud z cirkusu. Co ty pentle vpletené do hřívy? A k čemu ty hvězdičky na hřbetě? Chtěl jsem ho jen trošku provětrat, abych zjistil, co je zač. A aby se nepletl mezi nás normální zvířata…“
„Jirka je taky normální zvíře!“ skočil Vráťa kanci do řeči.
„Ty vypadáš jako normální kůň,“ opáčil kanec. „Ten druhý kůň s tou špičatou tyčkou uprostřed čela ne. Ale jestli je to tedy tvůj kamarád a zaručíš se mi za něj, že je to dobré zvíře…“
„Ano, je to můj kamarád!“ Vráťa se postavil před jednorožce, aby ho kryl svými zády, a podíval se kanci zpříma do očí. „A té špičaté tyčce uprostřed hlavy se říká roh. Jirka totiž není kůň, ale jednorožec, kdybys to náhodou nepochopil.“
„Jednorožec?“ kanci se v údivu rozsvítily oči jako dvě lampy. „Tak jednorožce teda vidím prvně,“ řekl překvapeně. „A bodejť by ne,“ dodal smířlivě, „na jednorožce jen tak někde nenarazíš. Netušil jsem, že žijou i u nás. A zrovna na naší louce.“
„Žijou, ale prý jsou nafoukaní a hlavu mají neustále zastrčenou v oblacích,“ mrkl Vráťa na kance. „Hlavu i s tím krásným rohem, proto jednorožce jen tak nespatříš.“
„V oblacích? Aha, tak proto,“ kanec pochopil, co se mu Vráťa snažil naznačit, a zakýval svou velkou tlamou, „tak proto tady jednorožce ještě jakživ nikdy nikdo neviděl. Na zvíře, co se vznáší v oblacích, nikdo z temného lesa nedohlédne. A asi ani není zvědavý.“
„Děkuji ti, Vráťo,“ zašeptal Jiří vyčerpaně a koutkem oka se podíval na kance. „Určitě by mě shodil ze srázu. Bez tebe bych byl ztracen.“
„Tomu věř!“ vykvikl kanec důrazně. „Teď hlavně, abys nezůstal ztracený v těch svých oblacích!“ dodal kanec, zachrochtal na pozdrav a šel si zase po svých.
Od té doby se Jiří a Vráťa stali nejlepšími přáteli. Jednorožec Jiří pochopil, že krása není všechno a že pravé přátelství je mnohem cennější než nablýskaný roh. A Vráťa byl šťastný, že má kamaráda, se kterým může závodit a běhat po louce za motýly.
„A víš ty co, Vráťo, klidně mi říkej Jirko, vždyť je to vlastně moc hezké jméno,“ zařehtal spokojeně jednorožec Jiří. „A teď poběž, rychle, kdo bude první na konci louky, dostane čtyřlístek: Tři, dva, jedna, start!“