Vánoční pohádka
V jednom malém městečku, kde stály domky jako z perníku, žila maminka s tatínkem a ti měli dvě děti. Petruška a její mladší bratr Lukášek seděli u okna a pozorovali, jak se bílé vločky snášejí na ulici.
„Luki,“ zašeptala Petruška, „myslím, že letos nám Ježíšek nic nepřinese.“
Lukášek vykulil oči: „Přece se na nás nemůže jen tak vybodnout. Vždyť jsme mu napsali dopis.“
„Může. I maminka říkala, že letos budeme mít skromné Vánoce,“ odvětila sklesle Petruška. „Že je všechno strašně drahé a že Ježíšek nemá na všechno dost penízků.“
Lukášek mlčel. Myslel na vánoční stromeček, pod kterým nenajde ani jeden dárek. Ta představa ho děsila.
„Ježíšek má na starosti všechny děti, ne jenom nás,“ povzdychla si Petruška po chvilce. Sklo na okně se jejím dechem zamlžilo. Zvědavě po tom oparu přejela prstem a když zjistila, že na okně zůstává stopa, nakreslila srdíčko. Lukášek chtěl také něco nakreslit, ale sestra mu odstrčila ruku, přísně se na něj podívala a řekla: „Pamatuješ, jak u nás byli Mikuláš s čertem?“
Lukášek se zachmuřil. „Jasně, že si to pamatuju. Kdo by na to mohl zapomenout? Málem nás dostali.“
„Tak vidíš. Proč nás asi chtěl čert strčit do pytle? Protože jsme zlobili. A ke zlobivým dětem Ježíšek nechodí.“
„Ale slíbili jsme, že už budeme hodní. A nejsme snad?“ namítl Lukášek.
„To jo,“ přikývla Petruška. „Ale co když se to Ježíšek nedozví? Že už jsme hodní.“
„Mikuláš mu to určitě řekne. Proč by mu to neřek?“
„Tím bych si tak jistá nebyla. Ježíšek si to stopro zjišťuje sám. Buď si to zjistí sám, kdo je hodný,“ uvažovala Petruška, „nebo místo sebe pošle soba. Mikuláše určitě ne.“
„Soba?“
„Jo, soba rohatýho,“ rozesmála se Petruška a štouchla do bratra, „pojď radši ven, dívej se, kolik je tam sněhu!“
Za oknem poletovaly sněhové vločky. Lukáškovi se zdálo, jako by ho svým tancem skutečně zvaly a lákaly ven za zimním dobrodružstvím. Bylo rozhodnuto. Ještě zimní čepici, rukavice a šálu a jde se.
Jde se!
Děti vyběhly před dům – ale hned před domem zůstaly stát v němém úžasu. Dva páry vykulených očí zíraly na zasněženou ulici. Na živo to bylo o hodně hezčí než z okna. Z nebe se snášely sněhové vločky. Všechno se třpytilo. Ze střech domů visely dlouhé rampouchy. Na stromech blikaly vánoční řetězy. Z pouličních lamp svítily komety a zvonečky a nahoře na každé z nich ležela hromádka sněhu, která vypadala jako čepice. Svou sněhovou čepici mělo nasazenou na střeše také každé auto, které parkovalo v ulici. A mezi tou vánoční výzdobou procházeli lidé. Sníh jim křupal pod nohama a ve sněhu po nich zůstávaly stopy. A i ti lidé měli čepice. Někteří obyčejné, zimní, jiní vánoční s bambulkou. Lukášek zahlédl dokonce hlavu ozdobenou sobím parožím a hned se o svůj postřeh nadšeně podělil s Petruškou. Někteří lidé se choulili do teplých kabátů a někam spěchali. Jiní si tu sněhovou nadílku bezstarostně užívali. Dělali ze sněhu sněhové kouličky, házeli je po sobě a když se jim podařilo někoho nebo něco zasáhnout, smáli se a radovali. Petruška s Lukáškem pozorovali ten zimní šrumec, oči jim zářily jako hvězdičky na nebi. Vánoční atmosféru bylo cítit všude kolem. Jenže na chodníku před domem, hned pod jejich nohama se skrývalo něco, s čím děti rozhodně nepočítaly.
Sotva Petruška s Lukášem udělali krok, jen co se pokusili rozeběhnout vstříc všem těm slibovaným zimním radovánkám, chodník pod jejich nohama někam ujel. Nebo jim ujely nohy? Zkrátka děti žuchly na zadky s svezly se po zádech skoro až k silnici.
„Jéé, skluzavka!“ ohromeně vyjekla Petruška. A jen co se zvedla ze země, zavelela: „A teď se sklouznem po nohách! Bez spadnutí!“
Lukáškovi se do tohoto dobrodružství ale nechtělo. Na ledových skluzavkách vždycky padal jako švestka ze stromu. Ani na bruslích mu to zatím moc nešlo. Oprašoval si sníh z nohavic a bot, kterými se před maličkou chvilkou zapíchl do závěje, a díval se na sestru, jak se snaží na skluzavce udržet ve stoje. „Pojď radši postavit sněhuláka,“ navrhl.
„Sněhuláka? To je zábava akorát tak pro malá děcka,“ ušklíbla se Petruška a jen co to dořekla, podjely jí nohy a poroučela se zase k zemi. „Leda, když ho pak zboříme!“ šibalsky dodala s hlavou ve sněhu a zamrkala na Lukáše.
Ten ale zamítavě mávl rukou.
„Proč ne?“ zakabonila se Petruška a opět se odrazila a svištěla po namrzlém chodníku jako rychlobruslařka na olympiádě.
„Prostě ne. Když ho postavíme, necháme ho tady pěkně stát, aby ho každý mohl pozdravit. Když už si s ním dáme takovou práci,“ vysvětloval Lukášek.
„Luki, to je ale táák strašná nuda,“ zhodnotila Lukáškův nápad Petruška. Chystala se k další jízdě po namrzlém chodníku, který už několikrát orazítkovala svým zadkem, ale najednou si to rozmyslela. „Víš co, vlastně máš pravdu, ale uděláme to jinak. Místo stavění sněhuláka raději rozpoutáme pořádnou sněhovou bitvu, já tě zasypu sněhovými koulemi a ty se proměníš v živého sněhuláka. Živý sněhulák je lepší než sněhový! A pak si tady před domem stůj klidně až do rána a zdrav se s kým chceš,“ rozesmála se Petruška. „A já si mezi tím dám kapříka se salátem, pak si rozbalím všechny vánoční dárečky, samozřejmě i tvoje dárky, hezky si je rozbalím a pak je všechny vezmu a nejdřív ti zamávám z okna a pak je jeden po druhém…,“ povídala rozšafně Petruška, ale vtom najednou prásk a bum, svět se kolem Petrušky zatočil, všechno se jí převrátilo vzhůru nohama. Obrovský náraz a pak bolest. Co se to stalo?
Petruška nedořekla, co z legrace chtěla Lukáškovi říct, a Lukášek jí ani nestihl namítnout, že žádné dárky letos k Vánocům stejně nedostanou. Do Petrušky z ničeho nic něco narazilo. Vrazilo to do ní takovou silou, jakou dovede vyvinout jen profesionální hokejista, když s protihráčem bouchne o hrazení. Křehká dívenka vyjekla překvapením, kosti v těle jí zapraskaly a Petruška se skutálela do sněhu.
Nebylo to něco, co do Petrušky narazilo. Byl to někdo, kdo do ní vrazil. Byla to nějaká babička. Na tom zledovatělém chodníku uklouzla, a když padala, strhla s sebou k zemi i Petrušku. Teď obě dvě leží ve sněhu, všude kolem se válejí nějaké barevné krabičky. Aha, to jsou dárky, co ta paní nesla v tašce. Lukášek na to neštěstí zírá s vytřeštěnýma očima a strachuje se o jejich životy.
Pak to šlo rychle. Lukášek se vzpamatoval. Vrhl se k sestřičce na zem. Klekl si do sněhu a hledal známky života. Petruška se zavřenýma očima ležela nehybně na zádech. Pak se malinko pohnula. Pak se pohnula malinko víc. Natáhla paže, zapřela se do loktů a pomalu si sedala. Konečně to začalo vypadat, že bude v pořádku. Přinejmenším žije. Teprve teď se Lukášek podíval také na tu babičku. Ale i babička už seděla na sněhové hroudě, kroutila nechápavě hlavou a něco mumlala. Obě dvě zmateně koukaly kolem sebe. Lukášek zíral na ně. Babička se se zájmem podívala na Lukáška a vtom, jako by jí něco došlo, omluvně pohlédla na Petrušku.
Petruška se podívala na babičku a řekla: „To byla teda pecka.“
A pak se všichni rozesmáli. Nejdříve ty dvě a pak i Lukášek.
Děti pomohly babičce posbírat všechny ty rozsypané dárečky zabalené v lesklých papírech. Měly na sobě hezké mašličky, třpytky a nálepky a dětem se moc líbily. Obdivovaly je a hádaly, co se v kterém balíčku asi ukrývá. Ale babička se jen tajemně usmívala a na každou otázku jim odpověděla, že to ví jenom Ježíšek. Lukášek si vzpomněl na slova své sestřičky, že letos jim Ježíšek žádné dárky nepřinese, a hned se babičky na Ježíška zeptal. K ní prý přišel už dneska ráno a ona teď tu jeho nadílku prý nese svým vnoučatům. Lukáškovi se na tom, co babička tvrdila, něco nezdálo, ale nebyl tak hloupý, aby si myslel, že ta babička, že ona je Ježíšek. Ježíšek, co se za babičku jenom převlékl.
Ale pak se stala divná věc. Ta babička, ta cizí paní, ta paní, co ji vůbec neznají a co má své děti a svá vnoučata a co Petruška s Lukášem jsou pro ní úplně cizí děti, jim pověděla: „I pro vás něco mám.“ Vytáhla z kapsy kabátu malý zvoneček, podala ho Petrušce a dodala: „Moc hezky cinká, však si ho večer vyzkoušejte.“
Děti se na sebe překvapeně podívaly, ale než stačily poděkovat a než se stačily s babičkou rozloučit, babička tam už nestála, už byla pryč, jak se objevila, tak zmizela, jako by po té skluzavce zase někam odklouzla.
„Určitě je kouzelný,“ zašeptal Lukášek.
Ke štědrovečerní večeři usedali všichni vymydlení a krásně oblečení. Petruška si na sebe vzala ty šaty, ve kterých si na konci školního roku šla pro vysvědčení. Už je měla jen tak tak, příští rok už jí na vysvědčení určitě nebudou. Lukášek měl pod krkem uvázanou stejnou kravatu jako tatínek Josef. Byli dokonale sladění. Maminka Barbora nalévala polévku a tvářila se slavnostně. Na uších se jí houpaly krásné náušnice a na černých šatech jí zářilo milión stříbrných hvězdiček.
„Tak cinkni,“ mrkl Lukášek na Petrušku.
„Až po večeři, teď ještě ne. Pak ho vyzkoušíme.“
Maminka slyšela, že si děti zase špitají o tom zvonečku, co jim dneska dala nějaká paní a o kterém celé odpoledne básní, a starostlivě řekla: „Doufám, děti, že nebudete zklamané, kdybyste pod stromečkem náhodou nenašly všechno, co jste si přály. Ježíškovi můžete napsat, o co chcete, ale Ježíšek se vždycky sám rozhodne, co komu nadělí.“
„Ale mami,“ vpadla jí do řeči Petruška, „to říkáš pořád dokolečka. To je snad jasné.“
„Já jen, když teď máte ten zvoneček, co je prý kouzelný…“
„To je zas řečí, ehh…,“ vložil se do hovoru tatínek, „a mně kručí v břiše a… jak bych to… zkrátka… všem přeju krásné Vánoce. Mám vás moc rád. A dobrou chuť,“ dodal a naklonil se k mamince a líbnul ji na tvář.
A potom to konečně přišlo. Nastal ten pravý okamžik. Přišel ten správný čas. Petruška zvonečkem opatrně zacinkala. Cink cink, cink cink. Po ní si vzal zvoneček i Lukášek a také si cinkl. Ale to už na ně z kuchyně volala maminka a šlo se odlévat olovo. A dělat zvyky a tradice.
A když pak zase něco zacinkalo a tatínek šel otevřít ty zavřené dveře a děti z něj nespouštěly oči a tatínek ty dveře otevřel a všichni tam u toho byli s ním a všichni zároveň s ním vešli do toho pokoje, kde stál stromeček, a když se pod rozzářeným stromečkem, na kterém prskaly prskavky, objevila ta obrovská spousta dárků, Petrušce s Lukáškem se zatajil dech. Stáli ve dveřích, zírali na tu nádheru a ani nedutali.
A pak to propuklo.
Děti se vrhly na zem k dárkům, braly do rukou krabice a krabičky, balíky a balíčky, zkoumaly je a jásaly. Rozdělávaly ty krásné mašličky, ale nešlo to, tak je přestřihávaly nůžkami. A smály se a radovaly se a ten lesklý papír šustěl.
A kdesi za jejími zády se tatínek Josef udiveně podíval na maminku Barboru. To ty? A stejně tak překvapeně pohlédla maminka na tatínka. Já? Snad ty, ne? Tatínek nechápavě zakroutil hlavou a maminka pokrčila rameny. Tatínek maminku objal kolem ramen, maminka tatínka objala kolem pasu a dlouho, velmi dlouho tam stáli takto v tomto objetí, pozorovali své děti, jejich radost, štěstí a veselí a společně si vychutnávali kouzlo Vánoc. Tu opravdovou vánoční pohádku.